Neviditelný pes

OSOBNOST: Mít či být?

24.3.2006

„Jsme společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých – lidí, kteří zabíjejí čas, jejž se tak snažíme ušetřit“.
Erich Fromm

Výročí narození autora těchto znepokojivých řádků, německého filosofujícího sociologa Ericha Fromma (1900-1980), připadlo na tento čtvrtek. Nezabýval se žádnými metafyzickými problémy (jak se to už v jeho dvacátém století ukázalo být asi marným), ani svoji filosofii pracně netesal do podivně kostrbatých útvarů zcela nesrozumitelných slov (jak to bylo vlastní některým starším současníkům), ale dovedl sdělně udeřit hřebík přímo na hlavičku: „Moderní konzumenti se mohou ztotožnit s rovnicí jsem = co mám a co konzumuji“. A jinde: „Normy, podle kterých funguje společnost, také utvářejí charakter jejích členů (sociální charakter). V průmyslové společnosti jsou to: přání získávat majetek, zachovávat ho a zvětšovat ho, tj. tvořit zisk, a ti, kteří mají majetek, jsou obdivováni a závidí se jim jako nadřazeným bytostem“. Fromm se zaměřoval na společenské jho člověka s jeho sociálními vlastnostmi i problémy. Vycházel přitom ze dvou zdrojů: Marxe sice omlouval jako radikálního humanistu, distancoval se však od zprofanovaných režimů ve východním socialistickém bloku a vzal si z něj to, v čem měl proletářský klasik jistě pravdu: výrobně – materiální vztahy jako alfu i omegu prakticky zaměřené moderní lidské společnosti. Na Freudovi zase cenil definici nepěkného údělu „schizofrenika XX. století“ (á la King Crimson?), jeho „anální charakter“: „tj. charakter člověka, jehož hlavní životní energie je zaměřena na vlastnění, uchování a hromadění peněz, materiálních věcí, ale i pocitů, gest, slov, energie. Je to charakter skrblíků a obvykle se spojuje s takovými rysy jako pořádkumilovnost, puntičkářství, zatvrzelost v míře větší než obvyklé“.

Typický dnešní člověk, který „je“ tím, co „má“, podle Fromma nevědomě zahazuje svoje autentické, aktivní bytí – marní život ve jménu veřejného, urputného omylu, jako by ani nebyl jeho. Zcela žije v zajetí výroby a spotřeby, reklamy a konzumu: „Získání, přechodné vlastnění a užívání – odhození (anebo lze-li to, výhodná výměna za lepší model) – nové získání: to je začarovaný kruh nakupování pro spotřebu a heslo dneška by skutečně mohlo být : „Nové je krásné!““. Lidé to tak chtějí a nezajímá je proč: „většina lidí věří, že se řídí vlastní vůlí, a neuvědomuje si, že jejich vůle sama je nepodmiňovaná a zmanipulovaná“. Společnost se jak neovladatelný vlak slepě řítí za vidinou mamonu „mít“ a podřezává si tak nakonec i ekologickou větev vlastního bytí: „V osobním životě by nikdo kromě šílence nezůstal pasivní vůči ohrožení celé své existence, avšak lidé zodpovídající za veřejné záležitosti nedělají prakticky nic, a ti, kdo jim svěřili své osudy, je ponechávají v nečinnosti“. Odkud se v nás tento zhoubný bůh mamonu bere? Jak Fromm naznačuje, lidstvo se s ním potýkalo odnepaměti: „Budha popsal tento modus chování jako žádost, židovské a křesťanské náboženství jako chtivost; přeměňuje každého a všechno na něco mrtvého a v předmět moci druhého“. A jinde dodává: „slovo mít se objevuje v souvislosti se vznikem soukromého vlastnictví. Ve společnosti s převážně funkčním vlastnictvím, tj. vlastnictvím pro užívání, toto slovo neexistuje“.

Bylo by však povrchní vidět úpadek lidské společnosti do „mít“ jen ve všeobecné víře v konto, vilu a auto – jak Fromm zdůrazňuje, již po dvě století se posun od „být“ k „mít“ odehrává i v naší řeči a z ní vycházejícího myšlení: nejsme už povinni, ale máme povinnost. Máme třeba lásku, ale kdoví, dokážeme-li milovat. Mít práci je terno, pracovat už je horší. Úklid máme v pondělí. Leckdo má svůj večírek, aniž by se na něm bavil. Každý tak nějak podvědomě „vlastní“ nejen byt a majetek, ale i manželku, děti, tchýni, práci, koníčky, lékaře, prodavače, hospodského (leckdo tam má i židli a osobní půllitr), ti nejšťastnější pak mají dokonce i osobního právníka, daňového poradce a ochranku. A i ten dokonce, kdo je moudrý v nějakém oboru či dovedný v řemesle, musí od toho mít diplom nebo výuční list, aby mohl vůbec být, čím je. Že to všechno vychází z přirozených, existenciálních mezilidských vztahů, je již jaksi druhotné: „vlastnění se týká věcí a věci jsou pevné a popsatelné. Bytí se týká prožívání a lidské prožívání je v zásadě nepopsatelné. Plně lze popsat naši personu – masku, kterou každý nosí, ego, které ukazujeme -, protože tato persona je sama o sobě věcí. Naproti tomu živé bytí není mrtvým obrazem a nemůže být popsáno jako věc“.

Erich Fromm byl apologetem sebevědomé lidské svobody; člověka viděl jako svrchovaného pána vlastní volby, věnuje-li životní čas vlastnímu, vnitřnímu růstu, anebo raději pohodlnému odcizení se sama sobě v rozbahnělosti konzumu, jak je mu to ze všech stran našeptáváno všude, kde ke civilizace. Nedá se předpokládat, že by takovou filosofii chtěli dnes v praxi zastávat mnozí - přesto mu za tyto cenné analýzy duše Euroameričanovy (sám první půlku života strávil na východ od Atlantiku, tu druhou na západ, zemřel ve Švýcarsku) nelze nebýt vděčný; jeho odpověď na pseudohamletovskou otázku z názvu jeho nejvýznamnějšího díla je i dnes, čtvrtstoletí po jeho smrti, stále podnětná: „Věřím, že značný počet skupin i jednotlivců míří směrem k bytí, že představují nový trend překračující vlastnickou orientaci většiny; a že mají historický význam. Nebude to poprvé v historii, kdy menšina udává směr, kterým půjde historický vývoj. (…) Zatímco politická revoluce dvacátého století, ruská revoluce, selhala (…), vítěznými revolucemi našeho století, i když se nacházejí teprve v prvním stadiu, jsou revoluce žen, dětí a revoluce sexuální. Jejich principy již byly přijaty ve vědomí velkého počtu individuí a staré ideologie jsou každým dnem směšnější“.



zpět na článek