Když v roce 1946 dva čerství komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund šli se svým plánem cesty kolem světa poprvé do pražského sídla Tatry v Kartouzské ulici, zastavil je vrátný se slovy: „Koho hledáte, pánové?“ Odvětili: „Pana generálního ředitele, nejsme ohlášeni, vlastně ani nevíme, jak se jmenuje.“ Vrátný na ně chvíli nevěřícně zíral, pak se upřeně podíval na Jiřího Hanzelku, vzal ho za ramena se slovy: „Jiříku, jsi to ty?“ Z muže se vyklubal kamarád Hanzelkova otce. Poradil jim zaklepat u dveří se jmenovkou Jaroslav Růžička. „Těžko říci, kdo měl větší podíl z těch dvou mužů na našem dalším osudu. Život je přesný součet náhod,“ vzpomínal Miroslav Zikmund a dodal: „Podstatné je, že jsme se nikdy nevzdali.“

Hanzelka a Zikmund

Na první cestu po Africe a Americe s Tatrou 87, tehdy nejdokonalejším československým osobním vozem, se oba mladí cestovatelé vydali v roce 1947 a domů se vrátili na počátku roku 1950. Na cestu po Asii a Oceánii vyjeli bohužel v hodně poruchových vozech Tatra 805, ve čtyřech, ještě s mechanikem a lékařem. Vyrazili v roce 1959 a vrátili se na sklonku roku 1964.

Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích a jen do roku 1975 jejich náklad dosáhl, jak spočítal pan Zikmund, šesti a půl milionu výtisků. Jejich depozitář je umístěn od roku 1996 v archivu města Zlín, kde je stálá expozice s názvem: S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly.

Sláva značky H + Z však netrvala dlouho: v roce 1969 byli vyloučeni ze Svazu československých spisovatelů a byl na ně uvalen zákaz publikování hlavně kvůli tzv. Zvláštní zprávě č.4., což byla neveřejná, ale poctivě napsaná analýza politického, ekonomického, sociálního a mravního charakteru Sovětského svazu. K autorskému zpracování cesty po Jávě, Bali, Japonsku a Sovětském svazu už nikdy nedošlo. Chvíli žili z honorářů za knihy, ale po podepsání Charty 77 musel pan Hanzelka nastoupit jako zahradník do jedné pražské firmy, kde pracoval až do odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1982. Jiří Hanzelka zemřel 15. února v roce 2009.

Miroslav Zikmund, který se právě dožil sta let, byl ve Zlíně trochu za větrem, nepodepsal Chartu 77, a proto se mu podařilo přežít celých dvacet normalizačních let z prodeje svých sbírek a fotografického a filmového vybavení. Po roce 1989 začal zase cestovat, psát a přednášet a stát mu v témže roce po několika letech hádek vyměřil penzi ve výši 1404 korun. Když jsem s panem Zikmundem naposled před dvěma lety ve Zlíně hovořil, dělal na mě vitálnější dojem, než jaký mám z řady svých vrstevníků. Říkal mi, že ráno cvičí, pak celé dopoledne pracuje na zahradě a odpoledne věnuje uspořádání archivu a svých deníků, které si vede od školních let. O svých 99. narozeninách citoval básníka Jiřího Koláře, který mu řekl: „Přišel konečně čas si před smrtí trochu odpočinout.“ Přeji mu, aby si i tento čas plně užil.

Napsáno pro ČRoPlus