23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


OSOBNOST: Kulka pro Karla Vaše!

23.2.2009

Skvělá technika 21. století mi umožňuje denně se dívat na televizní zprávy České televize, i když sedím u počítače v Oregonu, nějakých osm tisíc km od Prahy, a číst denní tisk dříve, než se dostane do rukou pražských čtenářů. A tak jsem se dozvěděl v Událostech na ČT1, s odvoláním na článek v MF Dnes, že můj dobrý kamarád, plukovník Pravomil Raichl, měl prý v úmyslu v roce 2002 v den výročí únorového puče zastřelit bývalého komunistického prokurátora Karla Vaše. V MF Dnes autoři píší, že „…na cestě k taxíku, který ho měl dovézt k Pravomil Raichl s autorem článku a Václavem KlausemVašovi, prodělal smrtelný infarkt…“ V článku je řada nepřesností a překroucených konstrukcí, které mě vyprovokovaly k reakci. Míla Raichl byl mým nedalekým sousedem a velmi dobrým přítelem šestadvacet let, než naposledy vydechl. Znal jsem ho natolik dobře, že můžu s jistotou tvrdit, že vím, jak by on na takový článek reagoval.

Často jsme se stýkali a on byl velmi dobrý vypravěč. A tak znám dopodrobna běh jeho pestrého života, od dětství v jeho rodných Skurech, útěk z protektorátu, zatčení v SSSR a utrpení v gulagu, odkud ho zachránila smlouva exilové československé vlády se sovětskou vládou o vytvoření armádního sboru v Buzuluku. (Je ironií, že podobný osud měl až do té doby i Karel Vaš.) Prošel výcvikem a potom mnoha bitvami např. o Kyjev, Duklu, a mezi Štrbou a Važcem byl naposledy (popáté) raněn. Zatímco Karel Vaš se stal agentem NKVD a donášel na své spolubojovníky, Pravomil měl příležitost poznávat praktiky a úmysly komunistů a jeho absolutně negativní postoj vůči této zvrhlé ideologii jej neopustil až do konce života. S nelibostí a zklamáním pozoroval poválečný vývoj a chování komunistické rozvědky vedené Reicinem a manipulační aktivity politiků – Gottwalda, Slánského, Noska, Kopeckého a dalších. S Reicinem se několikrát dostal do sporu (byl velitelem 5. oddělení) a on mu při nějaké příležitosti prý řekl: „…ty se jednou zhoupneš!“ Osud chtěl, že se „zhoupnul“ Reicin, ale ne kvůli tomu, za co by si takový trest opravdu zasloužil.

Připomeňme, že všechny klíčové posice v první poválečné vládě obsadili komunisté. Ministr vnitra Nosek pomalu připravoval půdu pro komunistický převrat. Odstranil velitele policejních stanic a do důležitých míst dosazoval „spolehlivé“ kádry. Tato nezákonná aktivita ministerstva vnitra vlastně nastartovala vládní krizi začátkem roku 1948. Ale už před tím vyslal za demobilizovaným Raichlem provokatéry, kteří ho přemluvili, aby začal s organizací protikomunistického odboje. Vlastenec Raichl už v tu dobu viděl nebezpečí komunistického převratu a věděl, po zkušenostech z anabáze v Sovětském svazu, co to bude pro Československo znamenat. Spojil se s řadou stejně smýšlejících bývalých spolubojovníků z východní fronty a začal sestavovat odbojovou skupinu, aniž samozřejmě věděl, že je vše pod dohledem agentů StB. Než vůbec mohlo dojít k nějakým akcím, byl Raichl se svými druhy zatčen a soud - už v květnu roku 1948, v tzv. „Mostecké špionážní aféře“ - ho odsoudil k trestu smrti. Byl to vůbec první soud tzv. komunistické „justice“. President Beneš, tehdy v posledních dnech na Hradě, mu zmírnil trest na doživotí. Tak se nový režim odměňoval svým hrdinům.

Z Pankráce přes Bory až do Leopoldova, kde ho přivítal velitel věznice slovy: „ Raichl, odtial sa odchádzá len nohami napred…“ To ale Pravomil Raichl - řád Bélého lvanevěděl, kdo je Pravomil Raichl! V lednu 1952 se mu podařilo něco, co ještě nikdy nikomu před tím – útěk! S pěti spoluvězni se prokopali pod několikametrovým kamenným zdivem na svobodu. Několik měsíců potom se skrýval na mnoha místech, až se dostal do Západního Berlína. Američanům trvalo nějaký čas, než mu uvěřili, že není komunistickou návnadou. Byl přijat do strážní jednotky spolu s několika desítkami československých exulantů. Tehdy se běžně věřilo, doma i za hranicemi, že komunistický režim se nemůže dlouho udržet. V Německu se oženil a po dvou letech požádal o propuštění ze služby a odstěhoval se s rodinou na západní pobřeží USA – do Oregonu. Tam jsem se s ním později seznámil a velmi dobře jsme si rozuměli.

Po listopadu 1989 Pravomil věřil, či doufal, že dojde k demokratizaci, jak říkal, „Masarykova stylu“. V tom byl velmi zásadový a - z mého pohledu - až naivně nerealistický. Nemohl pochopit, že po dlouhých čtyřiceti letech nebude ta reformace vůbec snadná. Nemohl se smířit s tím, že nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, funkcionářů, estébáků a soudců a že nebyla zakázána zločinecká strana komunistů. Nekonečné tahanice u soudů s několika zločinci, mezi jinými např. s Grebeníčkem a Pravomilovým bývalým spolubojovníkem Karlem Vašem - udavačem z časů války a krvavým prokurátorem z doby poúnorové, který má na svědomí smrt generála Píky a neštěstí mnoha dalších. Vaš byl konečně odsouzen na šest let, ale nakonec osvobozen, prý pro uplynutí promlčecí doby. Tehdy si pamatuji, že mi Pravomil řekl, že kdyby Vaše někde potkal, vpálil by mu kulku do hlavy. Velmi těžce nesl rozdělení Československa. „Podkarpatskou Rus nám ukradl Stalin, ale zbytek republiky jsme neměli právo nechat rozbít.“ Dával vinu Klausovi a Mečiarovi, ale i Havlovi.

28. října 2000 jsem měl tu čest doprovázet Mílu Raichla na Hrad, kde byl presidentem Havlem vyznamenán Řádem bílého lva. Již předtím byl povýšen na plukovníka, ale vypadalo to, že já jsem měl z vyznamenání větší radost než on sám. Byl s vývojem ve vlasti, pro kterou tolik vytrpěl, opravdu nespokojen. Řekl mi, že znal mnoho kamarádů, kteří by si takové vyznamenání zasloužili víc než on. Dal mi krabičky s diplomem a medailí, abych mu to odvezl do Oregonu, že si to u nás později vyzvedne. (Chodil k nám často, aby si se mnou popovídal a hlavně na bramborové placky, které, jak se vyjádřil, nikdo neumí tak dobře, jako moje manželka.)

Koncem ledna 2002 byl u nás naposledy. Rozhodl se, že odjede dožít zbytek života u neteře v Plzni. „Budu tam mít klid, mají chatu na Šumavě a já se nejlíp cítím v lese!“ Odvezl jsem ho na letiště, kde jsme se rozloučili. Byl těžce nemocný, srdce a nohy v hrozném, až neuvěřitelném, stavu. (Byly to následky omrzlin ze Sibiře, válečných zranění a bití od komunistických vyšetřovatelů.) „Tady si s tím felčaři už nevědí rady, tak to zkusím v Čechách.“ Zařídil jsem mu, aby ho do letadla odvezli na vozíku.

25. února jsem dostal od Pravoše dopis s datem 18. února 2002, ve kterém mi píše, že je na tom zdravotně špatně a že zahájil léčbu. Lékaři mu slíbili, že se pokusí ho z toho dostat. Poprosil mně, abych mu přivezl nějaké doklady, které doma zapomněl. V dopise také uvedl emailovou adresu neteře, u které se zabydlil. V Oregonu je o devět hodin méně, tak jsem sedl ráno k počítači, že se zeptám přesně, jaké papíry potřebuje. Ale nejdříve jsem otevřel email od našeho společného přítele, Franty M., také bývalého mukla. Krátce mi sdělil, že Pravoš náhle zemřel. Zemřel 25. února, v den smutného výročí národní tragedie. Od neteře, paní H. jsem se dozvěděl, že museli násilím otevřít dveře a našli Pravomila „spícího“ v křesle, s brýlemi na nose a s knihou na klíně.

Tak teď k těm údajům ve zmíněném článku: Jestli plánoval atentát na Vaše už v roce 1995, nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Vím, že vezl svou winchestrovku v kufru do Prahy a že mu byla zabavena. Vím, že mu dalo hodně starostí ji dostat zpět, ale nebylo to hned při jeho návratu, ale až o rok později. Nevím, jestli opravdu chtěl Vaše zastřelit, ale mám o tom pochybnosti a myslím, že jsem ho znal dosti dobře. Tím ale nechci říci, že by si kreatury jako Karel Vaš nezasloužily potrestání a pokud to naše demokratické zákony nedovolují, rozhodně aspoň tvrdé morální odsouzení. Vím ale jistě, že nejel v den svého úmrtí nikam taxíkem, jak je uvedeno v článku, takové cesty určitě nebyl schopen, a vím s jistotou, že - jak svědčí dopis paní H. a jak píšu výše - Pravomila našli doma v křesle,. V odstavci „Kdo chtěl zabít Karla Vaše“, je několik nepřesností – datum úmrtí, ne 2005, ale 2002, ale hlavně poslední věta „… v roce 1946 demobilizuje a přechází do americké okupační zóny v Německu a pracuje pro rozvědku USA.“ To je pravda jen z malé části. Nabídl sice své služby CIC, ale k žádné „práci“ prostě nedošlo, protože byl velmi krátce nato zatčen a později odsouzen (viz výše).

V těchto dnech budeme vzpomínat na výročí „vítězného“ února, ale my, kdo jsme znali národního hrdinu Pravomila Ladislava Raichla, určitě vzpomeneme na tohoto zajímavého odvážného chlapíka. Když se byl u nás naposledy rozloučit, u stolu nad bramborovými plackami řekl: „Boženko, kdykoliv budete dělat Vlastovi placky, vzpomeňte na mě a podívejte se na tento lustr. (ukázal nahoru) Já ho vždycky rozhoupu!“ Často placky mívám, na lustr se dívám, ale potvora se ani nehne. Asi je to z Plzně do Portlandu nějak daleko. Ale zato článku v MF Dnes se podařilo rozhoupat mě.

Pravomil Raichl - udělení řádu Bílého lva

Portland, Oregon



TIPY NA PODZIM: Knížky, které vám zpříjemní chladné večery
TIPY NA PODZIM: Knížky, které vám zpříjemní chladné večery

Knížka, deka, čaj... zní to jako klišé, ale pořád jde o jednu z nejlepších trojic, se kterými můžete strávit podzimní večer.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.