OSOBNOST: Kluk z vesnice

Letošní osmičkový rok nezačíná pro naši zemi šťastným výročím. Události 25. února 1948 si pamatujeme z fotografií: zaplněné Václavské i Staroměstské náměstí, vlající prapory, muži s puškami na rameni a hlavně tehdejší ministerský předseda Klement Gottwald na balkoně paláce Kinských ve vypůjčené beranici.

Toto datum, po kterém pokračovalo zabavování majetků, násilné stěhování lidí do jim neznámých končin, zatýkání, mučení, souzení, odsuzování do pracovních lágrů a popravování lidí, kteří se provinili pouze tím, že nesouhlasili s nastoupivším komunistickým režimem. Režimem, který systematicky likvidoval celé významné profesní a společenské skupiny obyvatel: armádní důstojníky, právníky, lékaře, sedláky, středo- i vysokoškolské pedagogy, kněze. Na konkrétních osobních typových příkladech popisuje tuto likvidaci Olga Sommerová ve svém několikadílném dokumentu natočeném v prvních létech 21. století.

Pravomil Raichl (uprostřed) s Vlastimilem Obereignerem a Václavem Klausem

Vedle tohoto obecně známého data, které naši zemi uvrhlo na dlouhých čtyřicet let do komunistického tábora a které mělo tak katastrofální vliv ve svém důsledku nejen na pronásledované, ale později i na pronásledovatele, ale hlavně na celou naši zemi, je tu stejné datum jiného roku, které by nemělo být opomenuto.

25. února 2002 zemřel člověk, na jehož životě se podepsalo snad vše výše zmíněné. V rodině byl vychován v masarykovských tradicích, po škole nastoupil na lesnickou akademii v Písku. V roce 1939 odešel do tehdejšího Sovětského svazu, kde se domníval, že bude moci být prospěšným své, tehdy už nacisty okupované, vlasti. Hned za hranicemi byl ale zatčen, považován za špiona a poprvé odsouzen k trestu smrti. Ten byl později změněn na doživotí v gulagu.

Když plukovník Svoboda vytvářel v Buzuluku československý prapor, přihlásil se jako devátý v pořadí. Prošel boji o Kyjev, o Duklu, byl mnohokrát raněn a dostal několikero vyznamenání za statečnost.

Po návratu domů se netajil svými prožitky ze sovětského gulagu, ani nezamlčel existenci politruků a udavačů v československé jednotce, mezi které patřil i pozdější prokurátor Karel Vaš. Vaš měl na svědomí nejen likvidaci Čechoslováků - anglických letců poslaných na pomoc naší jednotce v SSSR -, ale později, v poúnorové době, i nejednu politickou vraždu. Mimo jiné i dalšího vojáka Svobodovy armády, generála Heliodora Píky.

Proto se „kluk z vesnice“ velmi brzy po 25. únoru 1948 dostal do hledáčku StB. Byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen znovu k trestu smrti. V té době byl ještě ve funkci prezidenta Eduard Beneš, který rozsudek nepodepsal. Poté dostal doživotí. Nejprve Bory, poté Ostrov nad Ohří. Několikrát se pokusil o útěk. Proto pak to nejhorší - slovenský Leopoldov. Věčnému útěkáři se ale i odtud podařilo s pěti kamarády utéci. S pomocí dobrých lidí, Slováků i Čechů, se dostal do amerického sektoru Berlína. Odsloužil si několik let v armádě Spojených států, a protože i tam si jej našla StB a chtěla jej nechat zavraždit, vystěhoval se v roce 1955 do USA. Vystudoval historii a politologii na vysoké škole, oženil se, měl pět dětí. Nejstarší syn je pravým americkým šerifem. Nakonec se vrátil do svých milovaných lesů a postavil si dům v zeleném Oregonu.

Po Listopadu 1989 se začal vracet do Čech, navštěvoval spolužáky, kamarády, pobýval často u přítele, spoluvězně z Borů hokejisty Augustina Bubníka či u tehdejšího starosty Prahy 13 Petra Bratského. V roce 2000 byl oceněn prezidentem republiky Řádem Bílého lva vojenské skupiny.

Nikdy se nesmířil s tím, že zločiny konkrétních osob - tady měl na mysli zvláště prokurátora Karla Vaše - nebyly našimi soudy potrestány. Chtěl se s ním tedy vyrovnat sám. Nepodařilo se to, nestihl to.

Plukovník Pravomil Raichl ze Skůr u Slaného zemřel 25. února 2002. Velká obřadní síň strašnického krematoria byla plná. Květiny od prezidenta republiky, armády, spoluvězňů, spolužáků, přátel. Zazněly i vojenské pocty.

V neděli 25. února letošního roku bude uvedena kniha historika a spisovatele Jaroslava Čvančary Život na hraně smrti. Tento název vystihuje osud hrdiny Pravomila Raichla přesně.

Ještě více jej ale vystihují jeho vlastní slova: „Já jsem vždycky zůstal kluk z vesnice, který miloval svoji vlast, a nikdy jsem za to nic nechtěl.“