OSOBNOST: Klidná síla šlechetnosti…

Kdybyste měli babičku, nebo spíše prababičku, která byla za první republiky pilnou návštěvnicí Vídně, Londýna či Paříže (a že takových prababiček bylo u nás dost), mohla by být v těchto městech vaší průvodkyní i dnes. Pojmenování nejdůležitějších ulic a náměstí se v těchto metropolích v posledních sto letech nějak moc nezměnila. Případně jim byly vráceny původní názvy, když nastal návrat do starých dobrých časů (po různých válkách a z nich plynoucích okupací). Horší to je s velkými českými městy, o Praze ani nemluvě.

V našich zeměpisných šířkách je to již folklor. Pokud jde o ulice pojmenované po ještě živých osobnostech, nebo po osobnostech patřících do historické epochy zcela nedávné, nevydrží jejich názvy déle než do příští revoluce či dalšího převratu. Netýká se to osobností, jejichž činnost byla s kladným dobrozdáním jednou provždy uzavřena. A tak různých otřesů byly ušetřeny ulice nesoucí jméno Karla IV., Jana Husa, Františka Palackého, Jana Žižky, Jiřího z Poděbrad, Komenského a jim podobných.

Kdyby šlo jen o přejmenovávání. Byly doby (hned po roce 1918), kdy noví českoslovenští vojáci káceli v pohraničí sochy „stařičkého mocnáře“, které nechtěli místní občané „dobrovolně“ odstranit. Protože bylo vytyčeno heslo „pryč od Vídně“. Ani heslo „pryč od Vatikánu“ se nám moc nepovedlo, zejména pak na Slovensku, kde jsme v téže době zase násilně odstraňovali krucifixy ve školách a ničili různé církevní památky. Obojí se nám nevyplatilo; naposledy došla trpělivost Slovákům v roce 1993, když se táhla v různých podobách vlastně již od roku 1918. Což jsme dodnes nepochopili, nebo nechtěli pochopit. Tedy my, jako Češi.

A přesto jsou ulice, jejichž pojmenování vydržela na naše poměry docela dlouho. V letech 1805-1806 byla vystavěna budoucí pražská tepna, kterou dnes známe jako ulici Milady Horákové. Protíná dřívější Letná pole (Leteň - místo vystavené slunci), která byla v minulosti místem vinic a zahrad, současně také strategicky položeným územím obsazovaným nepřátelskými vojsky při každém dobývání Prahy. Konec konců i v srpnové okupaci v roce 1968 zde přistávaly sovětské vrtulníky. Nedaleko je také ulice Korunovační, připomínající korunovační hostinu Přemysla Otakara II. z roku 1261.

V roce 1888 dostala dnešní ulice M. Horákové název Belcrediho (předtím neměla žádný) a ten jí vydržel plných 52 let. Pak bohužel přišla nacistická okupace a Belcredi musel dolů a jeho ulice se jmenovala Sommerbergstrasse. Ale hned v roce 1945 jsme ji Belcredimu vrátili, avšak pouze na dva roky. V roce 1951 byla pojmenována na velice dlouhou dobu na třídu Obránců míru, což Belcredi ovšem nebyl. Teprve od roku 1990 nese tato tepna jméno po Miladě Horákové, jejíž památka si to rozhodně zaslouží. On stejně v roce 1990 v této zemi téměř nikdo nevěděl, kdo to Richard Belcredi byl, maximálně se vědělo, že to byl „nějakej starej rakouskej hrabě“.

Richard Belcredi znal Čechy Moravu a Slezsko dokonale. Po právnických studiích ve v Praze se stal státním úředníkem, což mu vydrželo vlastně po celý život. Od svých jedenadvaceti let pracoval ve vysokých úřednických funkcích v Brně, v Olomouci, zastával i funkci okresního hejtmana ve Znojmě, zapsal se i do historie slezského zemského sněmu v Opavě. Později pracoval i na českém místodržitelství v Praze, byl také poslancem Říšské rady, několikrát ministrem, ministerským předsedou (1865-1867) a nakonec ukončil svou úřednickou kariéru v letech 1881-1895 jako prezident Správního soudního dvora ve Vídni.

Znal tedy velice dobře místní poměry v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, znal poměry v nejvyšších vládních kruzích. A kde mohl, pomáhal, dnes bychom řekli ve zkratce „české věci“. V Brně se zasloužil o zřízení prvního českého gymnázia, podporoval decentralizaci státu a usiloval o zřízení vysokého stupně autonomie a samosprávy národů monarchie, zejména zemí Koruny české. Nesouhlasil s tzv. rakousko-uherským vyrovnáním, které se uskutečnilo po prusko-rakouské válce (1866), byl tedy jednoznačným odpůrcem dualismu a varoval před jeho nepříznivými a nelogickými ustanoveními, což se později ukázalo jako naprosto oprávněné.

Spolu s dalšími českými poslanci prosadil v Říšské radě (1882) konečné řešení rozdělení pražské univerzity na českou a německou. V té době šlo především o to, že existence české univerzity výrazně posílila vývoj českého politického národa. To si uvědomovali mnozí a hrabě Belcredi s tím naprosto souhlasil. To se o něm vědělo tehdy, vědělo se to i čtyři roky před jeho smrtí (1888), když jsme po něm pojmenovali významnou pražskou tepnu. A nezapomněli na to i naši předkové po roce 1918. Posléze přišly bohužel doby jiné, ale i tak nám Belcredi vydržel dlouho.

Erb moravských Belcredi

Titulní strana knihy Ludvíka Belcredi

On nás vlastně nikdy neopustil. Jeho přímý potomek, archeolog a historik PhDr. Ludvík Belcredi (*1954) žijící v Brně začal o rodu Belcredi v roce 1993 psát obsáhlou knihu, která nakonec vyšla v roce 2010 pod názvem „Tisíc let rodu Belcredi“. Má část českou i německou. Je to úžasná kniha, v níž autor popisuje dobu od roku 1010 (první písemná zmínka o rodu, který později, od 18. století, výrazně ovlivňoval české a moravské dějiny). Ta první písemná zmínka je ovšem z Itálie. Na pergamenovém manuskriptu je napsáno, že „Constantino, nazývaný Gilberto, pochází z místa zvaného Belcredo“.

Pro politiku současnou by bylo dobře připomenout větu historika Zdeňka Václava Tobolky (1874-1951), který v jedné své práci hodnotí Richarda hraběte Belcrediho tak, že to byl „svědomitý muž, poctivý v každém směru, vysoce a všestranně vzdělaný nejen na školách, nýbrž i vlastním ustavičným sebevzděláváním“.