Hledáte hvězdnou hodinu ve stoleté historii republiky? Byla jí svatba gymnastky Čáslavské před 50 lety.

Zkuste si malé mozkové cvičení. Každý ví, že se slaví 100 let republiky a vzniku Československa. Ale uhádli byste, jaká událost chronologicky ztělesňuje polovinu toho století i příběhu republiky? Byla to svatba Věry Čáslavské v Mexiku 26. října 1968.

Přesněji řečeno svatba gymnastky Čáslavské a běžce Odložila, dvou sportovců z vůbec nejúspěšnější československé olympijské výpravy. Ale tato běžná informace byla pro tehdejší svět bombou. A pojil si ji hlavně s Čáslavskou, s „Verou“, jak se její jméno vyslovovalo v Mexiku i jinde.

Bez velké nadsázky lze říci, že nikdy předtím nezažil – a nikdy v budoucnu nezažije – občan této země takový globální triumf, takovou oslavu svého úspěchu, vítězství nad sovětskými soupeřkami i svatby v jednom. Proto píšeme o hvězdné hodině. A protože nastala jen dva měsíce po sovětské invazi do Československa, tudíž bylo zřejmé, že olympijská vítězka Čáslavská supluje slábnoucí vzdor domácích reformě komunistických politických elit, byla to hvězdná hodina celé republiky, celého Československa.

Bez ohledu na chod Dějin...

Jistě, je to jen taková početní hříčka. Pro praktický život, historii či politologii z ní neplyne žádná korelace, natož kauzalita. Ale i tak si můžeme říkat, že to sice byla náhoda, ale náhoda velice šťastná a svým způsobem skutečně symbolická.

Můžeme si říkat i toto. Že svatba Čáslavské dělí století republiky na dvě poloviny – na 50 let před ní a 50 let po ní. Že to byla chvíle ražená nikoliv pocitem porážky, zrady, lítosti či traumatu jako už tolikrát v dějinách, ale naopak chvíle ražená pocitem hrdosti a zaslouženého úspěchu. A že právě takových chvil v moderních českých dějinách zas až tak moc není.

Když se řekne vznik Československa, automaticky se vybaví Masaryk a „muži 28. října“, kteří dokázali zhmotnit ideu de facto vymyšleného státu. Také když těch sto let bilancujeme, vybavují se jména mužů spjatých s dějinnými zvraty a Událostmi. Počínaje Benešem přes druhý odboj (zejména Kubiš s Gabčíkem), temné postavy typu Gottwalda i záblesky světla typu Dubčeka až po Václava Havla, ba i Klause a Mečiara coby manažery klidného konce Československa.

Nemají navzájem příliš společného, ale cosi ano. Jejich úspěch či neúspěch závisel na chodu Dějin. Nebýt porážky ústředních mocností v první světové válce, Masaryk by nový stát neprosadil. Nebýt porážky nacismu, Beneš by ho neobnovil v podobě třetí republiky. A nebýt ukončení studené války, vlastně dohody Reagana s Gorbačovem, Havel by tomu státu nedal svobodnou, demokratickou i svou osobní tvář.

Čáslavská uspěla bez ohledu na chod Dějin. Hvězdnou hodinu by v Mexiku zažila tak jako tak. Pokud se s kariérou loučí sportovec, který získal medaile (z toho sedm zlatých!) na třech olympiádách, pokud se s ní loučí vlastní svatbou s jiným olympionikem přímo během her, je to událost, jak se teď říká, celebritní. Čáslavská se ale stala světovou celebritou, aniž by se to slovo používalo, natož mělo pachuť mediálního či reklamního primadonství. Ale tady je třeba dodat, že k tomu přispěly Dějiny.

... ale s ohledem na domov

Samotná svatba působila až neskutečným dojmem. Prý padesát tisíc lidí uvnitř metropolitní katedrály, dalších padesát či sto tisíc před ní na náměstí Zócalo. Obřad celebroval arcibiskup Miranda. Aby se svatebčané dostali dovnitř, museli jít přes sakristii. Aby se dostali ven, museli jít podzemní kryptou mezi hrobkami. Kdo z vás to kdy měl?

Kdo pamatuje zvláštní číslo magazínu Stadion, viděl to spontánní davové šílenství na fotkách. Je škoda, že dnes dostupné agenturní snímky preferují spíš tváře svatebčanů. Ty jsou známé, kdežto ono davové šílení je slovy těžko popsatelné. Leč vysvětlitelné.

V obdivu pro Věru Čáslavskou se spojilo více faktorů. Jednak výjimečný sportovní úspěch. V úterý 23. října získala zlatou medaili v osmiboji. Ve čtvrtek tři zlaté za prostná, přeskok a bradla. (Rozšířily dosavadní sadu medailí získaných na hrách v Římě a Tokiu.) A v pátek byla svatba.

A dále: ve svých 26 letech patřila k posledním „normálním ženám“ v gymnastice. Závodně s ní začínala až ve věku, kdy leckteré z pozdějších „drilovaných holčiček“ končí. Chloe Angyalová, editorka webu Huffington Post a bývalá gymnastka, považuje za téměř diskriminační fakt, že mužští gymnasté závodí skoro do třicítky, kdežto ženy končí ještě jako teenagerky. Je vidět, že Čáslavskou neznala.

Ale rozhodující faktor byl československý. A to, že největšími soupeřkami byly sovětské gymnastky. Dva měsíce po sovětské invazi to znamenalo alegorii, kterou chápal celý svět. V Československu, kam vtrhlo šest tisíc tanků, byl odpor proti nim marný. Ale na olympiádě, kde se závodilo podle pravidel, československá reprezentantka ty sovětské porážela. Kdo by jí nefandil?

Čáslavská byla pro svět nejviditelnějším symbolem vzdoru proti invazi. Globální publikum mohlo těžko vědět, že těsně před hrami schválilo Národní shromáždění až poníženě hladce (poměrem hlasů 228:4) smlouvu o pobytu sovětských vojsk, že heslo reformních elit „jsme s vámi, buďte s námi“ už ztrácí náboj a krůček po krůčku se klube to, čemu se později bude říkat normalizace.

Svou vlastní zásluhou

Nikdy předtím ani potom nevyvolala svatba československých občanů tak světové fandění. V tomto smyslu se Čáslavská ocitla v téže lize jako Jacqueline Kennedyová (byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety hned po ní) či později lady Diana.

Ale dodejme: Čáslavská se v té lize ocitla ne proto, že byla manželkou prezidenta nebo že vyvdala titul princezny. Nebyla celebritou podle počtu lajků na Facebooku či výše honorářů za reklamní klipy. Udělala si jméno ve světě svou vlastní zásluhou, vlastními výkony i postoji, ze kterých ne uhnula. Proto píšeme o její – a československé – hvězdné hodině.

LN, 27.10.2018