OSOBNOST: Katolík evolucionista

„A tak se jako děti, kterým se otevírají oči, probouzíme do světa, v němž nově pochopený čas, který organizuje a dynamizuje prostor, vtiskne novou strukturu a nové tempo celku toho, co jsme věděli a več jsme věřili“.
Pierre Teilhard de Chardin

Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) je velmi zvláštní osobnost dějin filosofie, jeden z těch, co se tak trochu podobají Gorbačovovi, totiž nepochybně pronikavý myslitel, co sice důsledně lpí ze srdce po celý život na tom, z čeho vyrostl, ale vlastními nápady tím přitom smrtelně zatřese takříkajíc až u samé páteře; na jedné straně hluboce věřící katolík, věrný syn církve, na druhé přísně racionální, schopný, významný a úspěšný vědec. Z této pozice, jen zdánlivě schizofrenní, v celém svém bohatém a užitečném životě i díle reálně spojoval nespojitelné, totiž starou scholastiku s novým, vědeckým, čerstvým větrem evoluce: „Že člověk vznikl cestou evoluce (v nejobecnějším a přísně zkušenostním slova smyslu), to je dnes pro vědu mimo jakoukoli pochybnost“.

Odchovanec jezuitské koleje studoval teologii a filosofii, aby se ve třiceti stal knězem. Za první světové války obětavě pečoval o raněné na frontě. Potom se zaměřil na geologii a paleontologii; vedl archeologické výzkumy, zejména v Číně, kde učinil i svůj slavný objev nového článku v evolučním žebříčku lidstva – člověka pekingského. Dočkal se řady uznání, poslední léta aktivního života strávil v Americe. Zemřel 10. dubna, zrovna na Boží hod velikonoční. Symbolické – osobu Krista coby jakéhosi stěžejního metafyzického principu věrně hájil tak důsledně, že pro nekřesťany jsou některé jeho spisy (jako Slova víry) stejně málo stravitelné jako kupříkladu i klasik Akvinský. Krédo měl hrdé a ambiciózní: „Pohan miluje Zemi, aby jí užíval a zcela se na ni omezil; křesťan proto, aby ji očistil a čerpal z ní sílu jí uniknout“. Pramálo uznání si však vysloužil právě mezi pravověrnými: matička církev stěží také mohla schvalovat takové kacířské, tisíciletá dogmata zevnitř zpochybňující spisy jako Fenomén člověka či Místo člověka v přírodě, kde namísto Stvoření ve smyslu jakési zhotovenosti (asi jako když truhlář přijde a udělá stůl) božský tvůrce sám k sobě se skrze tvora velikánským, evolučním obloukem přes propasti času zpátky navrací: „Svět vyšel z Boha, aby – obohacen a očištěn – se k Bohu vrátil: to je plán vesmíru“. Tyto knihy přinesly autorovi zasloužený respekt u mnoha moudrých lidí, jakož ale i nevyhnutelný konflikt s mateřskou institucí - většina děl mohla vyjít až po jeho smrti. Teilhard pochopil, že primárním atributem bytí není nějaká stvořená, pasivní substance, ale to, co je nositelem evoluce – čas: „Čas i prostor, na který čas působí a vtěluje jej do sebe, spolu tvoří jediný pevný tok, v němž prostor představuje okamžitý řez proudem, jehož hloubka a souvislost jsou dány časem“.

O tom, jak prvotní princip hmotnosti, fyzický svět, se náhodněvýběrovým vývojem v široké mnohosti občas někde vzácně transformuje i do evolučně vyššího stupně - vegetativnosti (rostliny), ta do živočišnosti (zvířata) a ta do vědomí (lidé), bylo již napsáno hodně. Teilhard nebyl prvním ani posledním, kdo také zastával myšlenku teleologického významu bytí, tedy bytí kvůli vývoji k vyšším dokonalostem, bytí takříkajíc s posláním. Není hmoty živé a neživé – jsou tu jen pospolu všechny dosavadní fáze vývoje, živé, živější a nejživější, jak šly přes miliardy a miliony let po sobě. Současnost je vzácnou muzejní přehlídkou minulosti, od té zkamenělé až po tu chlupatou, obsažených v bohaté přítomnosti, nejbohatší v dosavadních dějinách. Vesmír musel dozrát, aby vznikly planety jako Země. V jádrech hvězd bylo napřed nutno postupně z vodíku a hélia doslova upéci těžší prvky, jak jsou dnes úhledně seřazeny v Mendělejevově tabulce, aby byly k dispozici pro stavbu organických sloučenin. I život musel dozrát, aby zase zrodil inteligenci, která se pak z vlastní vůle bude ptát, odkud pochází, kam směřuje a jaký to má vlastně smysl. Teilhard hovořil o tom, jak biosféra přerůstá do noosféry – myslící vrstvy na vrcholu evolučního stromu, rozumově reflektujících bytostí: „Každá jednotlivá „ontogeneze“ jako část jedné obecné antropogeneze, v níž se pravděpodobně vyjadřuje sama podstata kosmogeneze“. Mystik by řekl, že kosmické Vědomí dosáhlo stupně, kdy si uvědomuje sebe sama v celku dějin vesmíru, a vyjmenoval by stadia, která mají ještě následovat do naplnění magické sedmičky. I exaktní vědy spoléhají na antropický princip, který vesmír shledává takovým, jakým ho vnímá pozorovatel, protože ten je vesmíru dítětem, jež mu jeho existenci zpětně potvrzuje.

Teilhard de Chardin viděl podstatu evoluce ve směřování vesmíru k tvorbě stále vyšších, komplexnějších komplexností: „Náš vesmír by byl nesmírně zmrzačen, kdybychom jej redukovali pouze na to největší a to nejmenší, považované Pascalem za jediné dvě propasti vesmíru. I když neuvažujeme hlubiny času, existuje i na okamžitém řezu vesmírem třetí propast – totiž propast komplexnosti. (…) Prostor světa tedy není, jak se často říká, vybudován na dvojím, ale přinejmenším na trojím nekonečnu. Máme tu nepatrné a nesmírné, ale také nesmírně složité“. Ona „komplexnost“ je stěžejním pojmem Teilhardovy filosofie. V duchu karteziánství vytvořil dokonce svoji „přirozenou křivku komplexnosti“, dvourozměrný graf, v němž funkce vývoje stoupá přes „bod oživení“ do „bodu polidštění“. I lidstvo samo jako celek směřuje ke stále větší komplexnosti, což bychom dnes asi nazvali globalizací. Vesmír byl od začátku naprogramován, aby zrodil inteligenci – to je stěžejní myšlenka Teilhardova. Vyvíjí se tedy k lepšímu, vyššímu, ušlechtilejšímu, evolučně roste.

Dnes rychle zastarávající, deterministická větev fyziky (taková, kde čas je jen zrcadlem prostoru), jíž je poznamenáno základní vzdělání nás všech, by však takové pojetí nazvala poněkud romantickým. Jak říká druhá věta termodynamická, ve skutečnosti se míra entropie, tedy zmaru, neuspořádanosti a chaosu ve vesmíru jako celku nepochybně zvyšuje. Je to stejný princip, jako když zapomeneme na horký šálek kávy, staré auto odstavíme za kůlnu nebo necháme chlapa měsíc samotného vést domácnost: věci ponechány samy sobě vedou zpravidla k ochabnutí, splynutí s okolím, degeneraci. Káva bude studená, auto zrezaví, domácnost zchátrá. Není vůbec přirozeností materiální přírody plodit něco evolučně vyššího, ale naopak jen slepě hledat mechanickou a chemickou stabilitu klidu – všechny fyzikální, ale i sociální zákony tomu nasvědčují. Jak to ale, že tu tedy přesto takovéto ostrůvky dokonalosti jako naše civilizace existují? Argument, že je to pustá náhoda, de Chardinovy představy o metodě vývoje kosmu vlastně ani nepopírají, spíše jen matematicky charakterizují metodu, kterou se evoluce děje – obrovské mnohosti rozmanitého v prostoru v nadlidsky dlouhém čase dávají šance i krajně nepravděpodobnému. A tudy právě evoluce kvete, druhé větě termodynamické navzdory. Asi jako by bůh obešel omezení zákonů, jež svému dílu musel dát, tím, že v čase a prostoru vytvoří všeho tolik, aby se to podobalo nekonečnu, až nakonec někde dojde i ke kombinacím vpravdě zázračným - …

Mimochodem, právě mnohost všeho je pravou fyzikální příčinou toho, proč čas vnímáme jako nevratný. Teoreticky lze totiž v prostoru jistým způsobem čas otočit, tak totiž, že těleso kupříkladu přesuneme na stole z pravé strany na levou a potom zase z levé na pravou. Všechny děje složitější prosté mechaniky jsou už ale „jednosměrné“, svázány základním zákonem času – kauzalitou, příčinnou následností. Co stalo se nelze odestát, pokaždé z mnoha důvodů. Právě množství faktorů, jež se navzájem stále nově a nově kombinují, znemožňuje vrátit věci do původních konstelací. Feynman uváděl příklad s krabicí rozdělenou do dvou polovin, z nichž v jedné bylo pár, řekněme pět poletujících molekul modrých, ve druhé pět bílých. Odstraníme-li přepážku, molekuly se smíchají, ale stále poletují, takže dochází k dalším a dalším srážkám, přemístěním a náhodným shlukům té či oné barvy na té nebo opačné straně. Při takovém malém počtu jednotek však zajisté dříve či později (a ne jenom jednou) dojde znovu k tomu, že molekuly budou rozděleny tak jako na začátku – nebo i přesně naopak. Co by se však stalo, kdyby molekul bylo ne deset, ale tisíc, milion? Tam už by bylo nejspíš marné čekat na původní seskupení třeba i celou dosavadní existenci vesmíru. A tak v bohaté mnohosti tohoto světa, entropií plundrované, za tu cenu kupředu plyne čas, což vnímáme jako evoluci.

Není náhodou, že takříkajíc oficiální fyzikální čas vesmíru vychází právě z druhé věty termodynamické – Hawking dokonce říká: „Myslím, že náš subjektivní pojem času, psychologická šipka času, je v lidském mozku rovněž určen termodynamickou šipkou“. Zcela jinak viděl ovšem pojem času Teilhard de Chardin – uvědomoval si, že evoluce je vlastně času totéž co kvalita. Je to jeho vnitřní náplň, smysl: „Proč neudělat v naší „fyzice“ místo pro organickou osu času? Podél této osy, v sestupném směru entropie, hmota ztrácí svou vazbu a energie se neutralizuje. To už víme dlouho. Ale proč nevěnujeme zvláštní pozornost kosmickému pohybu, který probíhá jiným směrem – k vyšším syntézám – a který přímo „bije do očí?“ Od elektronu k člověku se – přes bílkovinné molekuly, viry, baktérie, jednobuněčné a mnohobuněčné organismy – formuje a rozvíjí dlouhý řetěz složek, v němž hmota dosahující postupně astronomických hodnot komplexnosti a uspořádání se v sobě pari passu soustřeďuje a zároveň oživuje. Proč bychom neměli definovat život zcela prostě jako specifickou vlastnost kosmické látky, zanesené evolucí do oblasti velkých komplexů? A proč bychom neměli definovat sám čas právě vzestupem vesmíru k vyšším „zeměpisným šířkám“, kde současně a souvztažně rostou komplexnost, koncentrace, centrace a vědomí?“

Opravdu, proč ne? Není takové vysvětlení času přijatelné pro materialistu i idealistu? Od smrti Pierre Teilharda de Chardina v pondělí uplynulo 51 let.