Dne 12. července bude v Čihošti pohřben páter Josef Toufar. Tento den nebude významný jen pro rodáky z obce, ale pro celou společnost

Pokud by u nás stále panoval lidově demokratický režim, byla by osoba Josefa Toufara známa jen malé skupině historiků, případně diváků neuvěřitelně primitivního a době poplatného filmu o tzv. Čihošťském zázraku, nazvaného farizejsky „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“.

P. Josef Toufar

Díky svobodě a neuvěřitelné práci historika Miloše Doležala a jeho knize „Jako bychom dnes zemřít měli“ má česká společnost možnost prohlédnout sebe sama jaksi zvnějšku, optikou oněch 65 let, které od umučení statečného kněze uplynuly. Jistě ještě žijí lidé, kterým v době jeho zatčení bylo již tolik let, že si to pamatují a kteří jsou schopni srovnat tehdejší a dnešní dobu. Otec Toufar byl jedním z mnoha, které padesátá léta minulého století semlela ve vražedném a nenávistném komunistickém mlýnku na maso, byl však výjimečný tím, že ani přes obrovské fyzické útrapy působené sadistickým vyšetřovatelem StB Máchou ani jednou nezakolísal ve svém postoji vůči Bohu a církvi.

Jeho vražda i další události po jeho smrti nesou typický rukopis totalitního režimu. Rodina několik let nevěděla nic o jeho osudu, jeho tělo bylo „pohřbeno“ do hromadného hrobu v Praze Ďáblicích, oblíbeného odkladiště ostatků odpůrců režimu. Ladislav Mácha byl sice kázeňsky potrestán za jeho smrt, avšak nikoli za svou brutalitu, ale za to, že mu vyšetřovanec zemřel, a nemohl tak posloužit jako subjekt případného procesu s vatikánskými špiony a západními zaprodanci.

V těchto dnech je v proudu proces jeho blahořečení. Pro splnění všech podmínek musí být nalezeno tělo, což se díky analýze DNA kosterních pozůstatků povedlo. Pro beatifikaci musí být prokázán aspoň jeden zázrak, tedy čin, který se vymyká běžným fyzikálním, medicínským či jiným obecným pravidlům. U mučedníků, kteří pro Krista prolili svou krev, však tato podmínka neplatí. Požadovaným „ďáblovým advokátem“ (jedincem, který musí nalézt na kandidátovi jakoukoli vadu na kráse) by mohl být již zmíněný Mácha, který přes veškerou snahu z Josefa Toufara nedostal nic, co by mu mohlo v tomto procesu uškodit.

Evropa a její dnešní krize je způsobena mimo jiné odklonem od základních hodnot, které každou společnost sjednocují a dávají jí smysl existence. Evropa posledních sto let hledá základy. na něž by opět postavila svou „raison d´etre“. Po éře nacismu a komunismu (což byly nenávistné, ale svým způsobem kompaktní ideologie), zkusila nahradit onen chybějící element všeobecným sociálním blahem a trhem. Zdá se však, že tento systém nefunguje a důsledkem je relativizace všech morálních i jiných hodnot.

Josef Toufar se může stát jistým pevným bodem, jakýmsi pomyslným majákem, který i v neklidných dobách říká, co je správné a co již ne. Je více než třeba nad jeho odkazem v těchto souvislostech přemýšlet.