“Vždycky jsem si myslel a myslím si pořád, že statečnost je základní mužskou, ale vlastně i ženskou ctností. Myslím si to, i když to slovo samotné mizí ze slovníku. Není samo. Stejně tak jsou na tom slova kázeň, povinnost, čest, obětavost.“ To jsou slova Ivana Medka. On ale nejen tak mluvil, ale i tak vypadal: jako pevný a rovný chlap, který žádné lži nikdy neustoupí.

Soupeři to o něm věděli, a proto mu většinou raději ustupovali z cesty nebo je doháněl k zuřivosti. Připadal mi od první chvíle, kdy jsem ho v exilu poznal, jako člověk, v němž přežívá duch masarykovské první republiky, kam díky své rodině doopravdy patřil.

Ivan Medek byl původním povoláním muzikolog, po Chartě 77 byl donucen k emigraci a většina lidí se s ním seznámila až v době normalizace. Žil totiž ve Vídni a byl stálým spolupracovníkem nejen Svobodné Evropy, ale i Hlasu Ameriky a řady dalších česky vysílajících stanic. Udržoval spojení s českým disentem, ke kterému patřil, a byl proto vždy velmi dobře informován.

O jeho symbolické roli, která tvořila spojnici mezi první republikou a časem po roce 1989, věděl i Václav Havel, a proto ho v roce 1993, když si budoval svou druhou hradní kancelář, pozval do svého týmu: nejprve tam pracoval jako vedoucí odboru vnitřní politiky a pak od roku 1996 až do roku 1998 jako kancléř. Úřad opustil, když se nedohodl s druhou ženou Václava Havla Dagmar Veškrnovou.

Jeho pevnou náturu vystihla dost přesně i StB. V jeho složce se můžeme dočíst: „Zábranou, která nedává předpoklady k okamžitému zapojení Ivana Medka do naší práce, jest jeho povaha a charakterové rysy. Ivan Medek se jeví jako nesmlouvavě přímý, upřímný a v tomto směru i přísný vůči sobě, jest hluboce myšlenkově založen a vývojově zatížen katolicismem.“

Ivan Medek se narodil 13. července. 1925 v Praze. Otec jeho matky byl malíř Antonín Slavíček, který se roku 1910 zastřelil. Po jeho smrti si Medkova babička vzala malíře Herberta Masaryka, syna T. G. Masaryka. Jejich dcery Anna a Herberta se tak staly Medkovými tetami. Ivanův otec, básník Rudolf Medek, v roce 1916 dezertoval z rakouské armády a vrátil se do vlasti jako jeden z důstojníků Československých legií. Byl povýšen na generála a až do vypuknutí války pracoval jako ředitel Památníku odboje. Ivanův mladší bratr Mikuláš Medek byl jedním z nejvýznačnějších českých malířů a nikdy nepodlehl ideologickým tlakům: jeho tvorba zůstala i v nejtěžších dobách zcela svébytná, spirituální a originální.

Přesto, že Ivan Medek působil jako relikt staré občiny, měl i velký smysl pro humor: Když jsem s ním seděl krátce před smrtí u jednoho stolu na Amálii, diskusním večeru, které pořádával Václav Havel, Bořek Šípek mu nabízel na cestu domů láhev vína Chateauneuf du Pape, odmítl to se slovy: „Děkuji, teď už potřebuji jen teplé pyžamo, aby mi nebylo v hrobě zima.“

Zemřel před deseti lety, 6. ledna 2010 v Praze.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel