OSOBNOST: Hasner nebyl Hausner

Nemohl jsem tuhle uvěřit svým očím, když jsem četl na internetu reakce tehdejší vládní koalice na iniciativu sociálních demokratů týkající se posunutí povinné školní docházky o jeden rok výše. Ponechme debaty o tom, zda má nějaký smysl přijímat prvňáky až v sedmi letech, ale zarazila mě reakce poslance ODS Waltera Bartoše, experta strany na školství. Ten řekl 18. února on-line deníku Týden.cz toto: "Povinná školní docházka od šesti let je v našich zemích od roku 1869, ze kdy je takzvaný Hausnerův zákon. Nevidím důvod, proč by se mělo něco měnit…"

Věcně má pan poslanec pravdu. Není skutečně důvod nic měnit. Pouze mě v jeho vyjádření zarazila jistá drobná chybička. Je docela možné, že vznikla špatným přepisem či špatnou interpretací jeho slov redakcí Týdne. Avšak nenašel jsem nikde v dalších dnech jakoukoli snahu o nápravu oné chybičky, té či oné strany. Což není nijak fatální, pan poslanec již nemusel onen text svého vyjádření vůbec číst. Leč při té příležitosti jsem si znovu uvědomil, jak málo víme o důležitých momentech v našich dějinách. A také o výrazných osobnostech, které v nich zasahovaly ku prospěchu věci. V našem případě se vše týká vzdělávání a školství.

Ono totiž v tom roce 1869 nešlo vůbec o žádný "takzvaný Hausnerův zákon". Ono šlo o zákon, který neměl v tehdejší Evropě obdoby a jeho autorem a předkladatelem nebyl žádný Hausner, nýbrž pražský rodák JUDr. Leopold Hasner von Artha, tehdy ministr vyučování a kultu. Muž, který položil základy našeho moderního národního školství.

Se vznikem jistého pořádku a systému ve vzdělávání je v naší historii jistě zcela právem spojována rakouská císařovna, česká královna Marie Terezie. Jenže její pojetí povinné školní docházky z roku 1774 bylo přece jen poněkud vágní, i když přispělo nesporně k rozvoji všeobecné vzdělanosti.

Leopold Hasner

O sto let později přichází ministr Hasner s textem zákona 62/1869 ř. z., který zcela nově upravuje naše základní školství. Především je zavedena povinná osmiletá školní docházka od 6 do 14 let věku. Soustava národního školství má pětitřídní národní školu a čtyřletou školu měšťanskou. Avšak žák, který se po národní škole rozhodl pro studium gymnazijní, absolvovat školu měšťanskou nemusel. Učitelé národních škol se mohou vzdělávat ve čtyřletých učitelských ústavech. Jsou zaměstnanci státu a státem také placeni. Mají učit maximálně 30 hodin týdně a ve třídě nesmějí mít více než 80 žáků.

Stát přebírá zodpovědnost za tento vzdělávací systém a církvi přísluší pouze starost o výuku náboženství. Proto budou jako dozorčí orgány zřizovány zemské, okresní a obecní školní rady. Všechny hlavní vzdělávací jazyky (v našem případě čeština a němčina) jsou si rovny. Byly rozšířeny osnovy ve smyslu posílení přírodovědných předmětů a matematiky. Zákon předpokládal naprosto svobodný rozvoj vědy a bádání.

Právo zakládat výchovné a vzdělávací ústavy měl každý, kdo k tomu prokázal zákonnou způsobilost. Proto také mohlo o jedenáct let později vzniknout první dívčí gymnázium ve střední Evropě (Minerva) založené v Praze Eliškou Krásnohorskou. Z prvních třinácti absolventek jich jedenáct studovalo na univerzitě filozofii a lékařství. Díky tomuto zákonu došlo postupně i ke zrovnoprávnění učitelů a učitelek, i když stále (až do roku 1919) platilo, že učitelky mohly učit pouze svobodné.

Mnoho toho z Hasnerova zákona zůstalo v našem školství navzdory všem jeho reformám v dobách více či méně složitých. I jeho duch tam zůstal. Na konci 19. století chodily u nás do školy všechny děti školou povinné. Neexistoval analfabetismus, zdárně se rozvíjelo střední i vysoké školství, mohly se utěšeně rozvíjet vědy, kultura i průmysl. Proto bychom si měli pamatovat, že autorem zákona byl Leopold Hasner, nikoli Hausner.

Jaký to byl vlastně muž?

Narodil se 5. března 1818 v Praze. V rodině byli samí právníci. Jeho otec Leopold Hasner (1788-1864) byl úředníkem zemského soudu, později ředitelem právnických studií na pražské univerzitě, v roce 1845 byl rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, posléze byl finančním prokurátorem a ministerským radou. V roce 1836 byl povýšen do šlechtického stavu, v roce 1855 do stavu rytířského.

Jeho bratr Josef Hasner (1776-1850) byl excelentním českým právníkem, autorem řady historických knih a hlavně – ředitelem Desek zemských Království Českého. Což byla vysoká právní i politická funkce.

JUDr. Leopold Hasner, Ritter von Artha, studoval na pražské univerzitě filozofii i právo, v roce 1842 získal titul doktora práv. Později pracoval ve dvorní prokuratuře ve Vídni, zkusil si i novinařinu v listu Prager Zeitung, posléze přednášel na univerzitě v Praze právní filozofii a politickou ekonomii. Byl stoupencem filozofie Hegelovy, což vyjádřil v drobných tištěných pracích a v mnoha časopiseckých statích. V roce 1861 byl jako kandidát Čechů i Němců zvolen za Staré Město pražské do českého zemského sněmu, za tutéž kurii byl zvolen i poslancem Říšské rady. Nadále i přednášel, v letech 1867-1868 byl rektorem Vídeňské univerzity, od roku 1867 byl také ministrem vyučování a kultu. V roce 1870 byl dokonce nakrátko předsedou vlády. Byl jmenován čestným občanem řady měst (Litoměřice, Trutnov) a v roce 1867 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny.

V politických názorech byl umírněným diplomatem – nesouhlasil s maďarsko-rakouským vyrovnáním (dualismus), v době jeho novinářské činnosti se vyslovoval pro federalizaci Rakouska, v každém případě byl proti rozdělení pražské univerzity na německou a českou.

Nesporně byl rodem i vzděláním znamenitý právník, ekonom a vysokoškolský učitel. Proto mohl být také výborným ministrem vyučování, který postavil velice nosné základy našeho vzdělávání. Nemohl ovšem tušit, že o 150 let později budeme občas svěřovat tak významné a důležité ministerstvo lidem velice málo kompetentním či dokonce naprosto nekompetentním.

Takže nikoli Hausner, ale Hasner. Jeho bratr Josef byl znamenitým pražským očním lékařem, univerzitním profesorem a spisovatelem. Oba viděli hodně daleko. Bratr Josef i trochu zpátky. Napsal a vydal v roce 1872 znamenitou knihu o pobytu Tycha de Brahe a Johanna Keplera v Praze.

JUDr. Leopold Hasner umírá třiasedmdesátiletý, 5. června 1891 v Išlu. Když už nemusí ve třídách našich škol viset portréty prezidentovy, mohla by v nich viset kopie onoho Hasnerova zákona. Je totiž v mnoha bodech stále aktuální.