Zemřela Věra Čáslavská, nejúspěšnější československá sportovkyně a žena, jež odmítala uhnout

O Věře Čáslavské lze říci dost věcí, jež mohou znít nabubřele, ale v jejím případě takové nejsou. Lze říci, že s ní odešla jedna z osobností, které u nás utvářely atmosféru „zlatých šedesátých“. Lze říci i to, že s ní odešla největší celebrita, kterou Československo v té době mělo.

Lze to říci i proto, že slovo celebrita, které se dnes pojí s reklamou či skandály, tehdy u nás ještě nikdo neznal, natož aby mělo špatný zvuk, a Čáslavská celebritou v tom nejlepším smyslu skutečně byla. Hned to vysvětlíme.

Tváří olympiády v Mexiku

Čáslavská zemřela týden po olympijských hrách v Riu, což přináší jakousi symboliku. Ty hry totiž skončily 21. srpna, v den 48. výročí sovětské okupace Československa. Tím chtě nechtě připomněly olympijské hry v Mexiku v říjnu 1968, které se konaly dva měsíce po sovětské invazi a kterým Čáslavská dala svou tvář.

Z hlediska československého i českého olympismu představují výsledky (a vybojované medaile) z Mexika vůbec nejvyšší vrchol, který už možná nebude překonán. K sedmému místu v pořadí národů podle zlatých medailí přispěla lvím dílem (čtyřmi zlatými) právě Čáslavská. Už to byl výkon hodný světové pozornosti. Ale celebritní ráz mu dodalo až cosi jiného. Byl to souběh či jakýsi synergický vliv, jak se dnes říká, několika faktorů.

Za prvé faktor sportovní úspěšnosti a zlatých medailí, to je bez debaty. K tomu se možná pojilo i to, že Čáslavská patřila k poslední generaci „dospělých“ gymnastek před nástupem tvrdě drilovaných „holčiček“, které musí při soutěžích prokazovat svůj věk.

K tomu se pojil (někdo by mohl říci, že to přebíjel) „faktor Československo“. Tehdy jsme byli víc než kdy jindy středobodem pozornosti světa. Mnichovská dohoda v roce 1938 a sametová revoluce v roce 1989 byly součástí nějakých globálních pohybů, ale invaze Sovětů v srpnu 1968 přišla jak z čistého nebe a přehlušila i válku ve Vietnamu. Sportovní výkony Věry Čáslavské a její zápolení se sovětskými soupeřkami nesly poselství, které svět chápal takto: v době, kdy Československo bylo obsazeno pěti tisíci tanky Varšavské smlouvy (pětinásobek počtu, který byl nasazen proti Saddámu Husajnovi ve válce v Zálivu), v době, kdy nedávné elity pražského jara už začaly opouštět srpnové heslo „jsme s vámi, buďte s námi“ a parlament trpně schválil smlouvu o pobytu sovětských vojsk (poměrem hlasů 228:4 při deseti absencích), byla Čáslavská na stupních vítězů v Mexiku jediným viditelným symbolem vzdoru. Bylo to jasné jak facka a už brzy jí to normalizátoři spočítali.

Třetím faktorem byla svatba s olympionikem Josefem Odložilem v katedrále na lidmi přecpaném historickém náměstí v Mexico City. Nikdy předtím ani potom nevyvolala svatba československých občanů takové davové šílenství jako 26. října 1968 v mexické metropoli. Ať už se člověku protiví slovo celebritní sebevíc, tam skutečně sedlo. Čáslavská byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa a druhou nejpopulárnější ženou planety (po Jacqueline Kennedyové). Toto byla její hvězdná hodina spojující sportovní mistrovství, solidaritu s okupovaným Československem i společenskou úctu.

Největším Čechem pro Japonce

Ale tou hvězdnou hodinou nic nekončí. Už rok poté ji Husákovo normalizační vedení – formálně za to, že v roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov a podpis odmítala odvolat – začalo vytěsňovat z československého sportu, oficiální společnosti i médií. Jenže Čáslavská si stála za svým. Na rozdíl od symbolu pražského jara Dubčeka, jenž se snažil za každou cenu udržet alespoň nějakou funkci a sám ještě podepsal „pendrekový zákon“. A na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří pak nějaký modus vivendi s režimem našli. Čáslavská prostě „zmizela“ – už proto lze říci, že patřila k těm, s nimiž odešla „zlatá šedesátá“.

Takhle to vydrželo po celých dvacet let normalizace. Proto působilo logicky, že hned po listopadu 1989 se Věra Čáslavská objevila po boku Václava Havla a Občanského fóra. Naopak by se skoro dalo říci, že na rozdíl od znovu se vynořivšího Dubčeka, jenž měl tehdy ambice až přepjaté (moc se chtěl stát prezidentem), měla Čáslavská ambice až příliš tlumené.

Byla to doba, kdy se otevíraly netušené možnosti a leckdo si Čáslavskou představoval třeba jako velvyslankyni v Japonsku. Právě tam – tak jako v Mexiku – měla renomé až neskutečné. Vždyť už z olympiády v Tokiu (1964), kde získala tři zlaté medaile a nadchla publikum, si přivezla samurajský meč: „Dostala jsem ho za bojovnost,“ řekla před lety v rozhovoru pro MF DNES. „V kulturním středisku olympijské vesnice mi ho obřadně daroval starý, šedovlasý, asketický pán, myslím, že potomek samurajů.“ A potom ji přijal císař, což je výjimečnost větší než třeba audience u papeže či dalajlamy. Ale o čtvrtstoletí později už Čáslavská neměla na práci v zahraniční službě státu ambice. Chtěla se prostě držet svého kopyta, jak se říká, a služby na Pražském hradě.

Na jejím renomé se tím ale nic nezměnilo. Čáslavská patřila až do konce k těm Čechům, jejichž jméno se ve světě nemusí vysvětlovat. Ten starý potomek samurajů zřejmě dobře věděl, proč jí dává meč. Podobně jako japonská vláda, která jí v roce 2010 udělila Řád vycházejícího slunce. Tehdy jsme v LN napsali: „Podle televizní ankety je největším Čechem římský císař Karel IV. Ale pro Japonce je jím gymnastka Věra Čáslavská.“

LN, 1.9.2016