12.12.2019 | Svátek má Simona


OSOBNOST: Člověk z jiné planety

21.6.2008

Letec Vilém Stanovský

„Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste vykonal,“ řekl dne 11. 10. 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z přítomných několika desítek veteránů z 1. a 2. světové války, před kterým se de Gaulle ten den zastavil a se kterým promluvil.

Pro mnoho z nás to jméno dnes ale už bohužel nic neznamená. A to je zvláště v letošním roce kulatých výročí vzniku novodobého českého státu škoda. Je za ním skryt příběh, který se do učebnic asi nedostane, ale stojí za to ho znát. Příběh člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“ jako málokdo, pro kterého vlastenectví nebyl jen prázdný pojem. Člověk, který ani v gestapáckých a komunistických vězeních nezradil své ideály. Příběh výborného pilota a v neposlední řadě i člověka, který se významnou měrou zasloužil o vybudování proslulého leteckého muzea ve Kbelích. Kdo to tedy byl, ten generál Vilém Stanovský?

Vilém Stanovský se narodil 27. března 1896 v Moravské Ostravě jako poslední z jedenácti dětí. Matka mu brzy zemřela a otec se znovu oženil. Vilém se po dvou třídách měšťanky v otcově dílně vyučil truhlářem. Pak ale jako mnoho jiných v té době odešel z domova „na zkušenou“ do světa. Ten svět pro něj byla Paříž, ta doba byl srpen r. 1912. Bylo mu tehdy šestnáct let. Hranice tehdy byly spíše jen čáry na mapách, volný pohyb po Evropě nemuseli tehdejší politici složitě domlouvat v Schengenu či jinde, svobodu pohybu a právo každého Evropana na volné cestování po celé Evropě brali všichni tehdy jako naprostou samozřejmost.

Vilém Stanovský se narodil 27. března 1896 v Moravské Ostravě jako poslední z jedenácti dětí. Matka mu brzy zemřela a otec se znovu oženil. Vilém se po dvou třídách měšťanky v otcově dílně vyučil truhlářem. Pak ale jako mnoho jiných v té době odešel z domova „na zkušenou“ do světa. Ten svět pro něj byla Paříž, ta doba byl srpen r. 1912. Bylo mu tehdy šestnáct let. Hranice tehdy byly spíše jen čáry na mapách, volný pohyb po Evropě nemuseli tehdejší politici složitě domlouvat v Schengenu či jinde, svobodu pohybu a právo každého Evropana na volné cestování po celé Evropě brali všichni tehdy jako naprostou samozřejmost.

Mladý Vilém se rychle začlenil do české komunity v Paříži. Scházel se se svými krajany například v restauracích Senna v Palais Royal a Américan na bulváru Capucines, nebo v ševcovské dílně pana Zahrádky na dvoře domu v Rue Buffault. Bylo mu osmnáct let, ale o svém češství a svém postoji ke své národní identitě měl již jasno. Nic to nedokumentuje lépe, než zachovaná fotografie, na které je Vilém Stanovský v čele demonstrace dne 26. července 1914 při manifestaci Čechů proti rakouské monarchii po rakouském vyhlášení války Srbsku. Pro milovníky přesných dat, bylo to týden předtím, než vypukla první světová válka i pro Francii, týden před tím, než Německo vyhlásilo válku Francii a překročilo její hranice! Referovaly o tom pařížské noviny Excelsior a uveřejnily onu dnes již historickou fotografii. V postranní chodbě Palais Royal je dodnes pamětní deska s česko-francouzským textem hlásajícím, že tito manifestanti odjeli potom jako dobrovolníci do Bayonne, kde vytvořili v 1. pluku Cizinecké legie rotu prvního novodobého českého vojska zvanou NAZDAR. Stojí za to si v této souvislosti připomenout, že další československé legie v Rusku a v Itálii vznikaly až mnohem později, téměř až za dva roky.

Všichni tito čeští dobrovolníci ve Francii pak odjeli na frontu 1.světové války a tam bojovali – a umírali. Vilém Stanovský však rozhodně nebyl žádný nazdárek. To, že dokázal ve zničujících bojích první moderní války v historii lidstva od jejího počátku bojovat a přežít, svědčí sice o velké dávce štěstí, ale také o umu, odvaze a osobní statečnosti. Bojoval jako pěšák při francouzské ofenzívě v Champagni, v zákopech u Arrasu, na Sommě, na Aisně a u pověstnéhoVerdunu. Poprvé byl raněn u vesnice Neuville St. Vaast, kde je dnes jediný samostatný čsl. vojenský hřbitov ve Francii a kde jsou dnes pohřbeni i Stanovského druzi z roty NAZDAR. Stanovský prošel krutými boji a přežil jako jeden z mála z roty NAZDAR, která byla celá zničena (z celkem cca 600 vojáků, Čechů dobrovolníků, kteří prošli touto jednotkou, jich přežilo včetně zraněných cca 50).

Rok 1915 pro další život Stanovského znamenal rozhodující impuls. Na frontě se setkal s generálem M. R. Štefánikem. Ten hledal mezi Čechy dobrovolníky k výcviku na piloty, kteří by bojovali v české eskadře pod jeho velením. Podle jeho představ měla například za pomoci letáků provádět propagandu za nepřátelskými liniemi v oblasti srbské fronty a podobně. Na toto setkání později pan Stanovský vzpomínal: „Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M.R. Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili.“ Přihlásilo se asi 50 dobrovolníků. Francouzské vojenské úřady ale s jejich povoláním do pilotních škol otálely a mnoho žadatelů mezitím odjelo na frontu. Až 18.12.1915 bylo prvních šest čs. dobrovolníků přijato k francouzskému letectvu. Vývoj válečné situace však plány na samostatnou českou letku zmařil. Všichni čeští piloti byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.

Seržant Vilém Stanovský se také přihlásil a měl více štěstí, neboť po doléčení svých zranění byl v srpnu 1917 povolán do letecké školy v Dijonu. Později prošel pilotní školou i v Miramas, vysokou leteckou školou v Pau (kde na jaře 1918 létal na dvoumístných Nieuportech XII a jednomístných Nieuportech XXI), školou pro vzdušnou střelbu v Casau a školou pro bitevní letce v Perthesu. Na rozdíl od svých druhů, kteří procházeli urychleným výcvikem v roce 1916, absolvoval již důkladný pilotní výcvik podle nových francouzských výcvikových osnov odvozených z válečných zkušenností. Pak bojoval již jako stihač a bitevní letec, létal nad bojišti v Belgii ve Flandrech. Dosáhl jednoho pravděpodobného sestřelu německého pozorovacího letounu. Tři dny před podepsáním příměří byl jeho letoun v boji silně poškozen, Stanovský však dokázal ještě nouzově přistát. Následky zranění páteře z této nehody ho však provázely celý život.

Po skončení 1. světové války a vzniku Československa Vilém Stanovský zůstal aktivním vojákem-letcem a přímo se zúčastnil na budování československého vojenského letectva. V r. 1919 dostal hodnost poručíka a stal se prvním velitelem československého leteckého oddílu ve Francii v Istres, o rok později byl již kapitánem a velel pilotní škole a letišti v Praze. V roce 1922 se stal jako štábní kapitán velitelem leteckého učiliště na nejstarším letišti v Československu v Chebu a zároveň se stal velitelem všech pilotních a leteckých škol čs. vojenského letectva. V roce 1923 jej nahradil další držitel řádu Čestné legie pplk. Bedřich Starý, který učilišti velel až do roku 1929.

V r. 1923 vedl Stanovský ve stíhačce Aero A-18 letecký doprovod prezidenta T.G. Masaryka při jeho návštěvě Francie. V r. 1925 velel ve stejném stroji skupinovému letu Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Přihlásil se do dalšího leteckého kursu pro důstojníky ve Versailles. Začal dohánět i své nedostatečné vzdělání (měl jen dvě třídy měšťanky) a svojí velkou vůlí tento nedostatek rychle překonal. Ač sám učitel létání, dokázal se učit velmi intenzivně sám a nakonec se z něj stal i znalec velké francouzské literatury. Byl zván na čaje na Hrad a často s ním president Masaryk konzultoval různé otázky okolo letectví v Československu.

Ale Vilém Stanovský byl především letec s neklidnou duší, což dokázal názorně v r. 1926. Tehdy uskutečnil se svým mechanikem Františkem Šimkem v letadle Aero Ab-11 (přezdívaném „Modrý pták“, jeho rekonstruovaná podoba je vystavena v leteckém muzeu ve Kbelích) etapový dálkový let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou, kterým se proslavil i mimo Československo. Napsal o něm knížku Na českém letadle ve světě. Uletěl celkem 15 tisíc kilometrů. Je neuvěřitelné, že v neznámých zemích často letěl bez map či jen podle jednoduchých náčrtků získaných od místních pilotů, v nejlepším případě podle turistických map. Stačil mu kompas a hodinky. V Portugalsku zažil nouzové přistání do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý rovinný plácek měl tak 20 metrů. Letadlo značně utrpělo, ale letcům se nic nestalo. Po opravě v místních leteckých dílnách pokračoval Stanovský dál. Při mezipřistání v Maroku se setkal se svými spolubojovníky z 1.světové války z Cizinecké legie z tzv. Marocké divize. Dalšímu nouzovému přistání neunikl v Řecku, ale ani tam ho nic nezastavilo. Svým letem udělal velikou reklamu nejen sobě, ale tehdy ve světě téměř neznámé Československé republice, i letadlu z továrny Aero (Finsko později zakoupilo celou serii těchto strojů). Po návratu ho na letišti ve Kbelích čekalo triumfální přivítání. Jen příjezd slavných amerických herců Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové do Prahy, jej vytlačil z předních stránek novin.

Po příletu z dálkového letu se také Vilém Stanovský oženil, vzal si dceru publicistky Marie Čelakovské, Ludmilu Čelakovskou, pravnučku básníka F. L. Čelakovského, akademickou malířku. Měli spolu dvě děti, syna a dceru. Stanovský dál „vojančil“, jako major působil ve Vajnorech, Nitře a v Piešťanech jako velitel leteckých útvarů a od r. 1929 učil na velitelské škole v Praze. Od listopadu 1930 v hodnosti podplukovníka velel v Praze leteckému pluku a v r. 1937 se stal plukovníkem. Začal vydávat i odborný letecký časopis „Letecké rozhledy“. Byl jako autorita v čs. letectví přizváván k jednáním i do nejvyšších státních kruhů, stal se osobním přítelem rodiny Edvarda Beneše. Byl velmi respektovanou osobou v diplomatických kruzích v Praze.

Velmi zajímavou leteckou etapou jeho života bylo období, kdy poprvé musel svléknout uniformu. Byl totiž vybrán jako velitel tajné akce – převzetí ruských bombardérů SB-2 (u nás označované jako B-71) v samotném Sovětském Svazu. Pro první část těchto letadel odjel jako velitel skupiny 12ti českých pilotů do Ruska v říjnu 1937. Cestra byla přísně tajná, všichni museli jet v civilu. S letadly se seznámili v Moskvě v hangárech a v učebnách, později se na ně přeškolili i ve vzduchu. Také se ale poprvé setkali s praxí stalinské tajné policie, totiž se sledováním na každém kroku. Objednaná a postavená letadla nebyla ale v r. 1937 ještě připravena na přelet, neboť neměla potřebné přístrojové vybavení, takže se v prosinci Stanovský s ostatními vrátil z Moskvy bez nich. Až po dodání vybavení z ČR byla prvá dvě letadla přeletěna do Prahy, a to až na druhý pokus v únoru 1938. Další pak v březnu z Kyjeva. Postupně byl do dubna 1938 jeho 6.letecký pluk vybaven těmito moderními bombardéry a on opět intenzivně létal jako učitel. A nejen to, výkony nových ruských bombardérů umožňovaly oplácet Něcům jejich beztrestné průzkumné lety nad tehdejším Československem, což se ve velkém utajení také dělo. Letecký pluk pod velením plk.Stanovského byl dobře připraven bránit republiku před Hitlerem a nebylo jeho vinou, že k tomu nedostal příležitost.

Po nacistické okupaci se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Těsně před svým plánovaným útěkem do Francie byl zatčen Gestapem při pokusu o únik zahradou své vily na Barrandově. Byl postupně vězněn na Pankráci, rok na samotce na Špilberku a konce války se dočkal v koncentračním táboře v Dachau. Pouze tři Češi přežili své přidělení v trestním oddíle koncentráku (z blíže neurčeného počtu cca několika set Čechů, kteří se do tohoto trestního oddílu v Dachau dostali) a on byl jedním z nich. Svou přirozenou autoritu dokázal uplatnit i v těchto extrémních podmínkách a pomohl zachránit život celé řadě francouzských spoluvězňů, často i velmi vysokých funkcionářů francouzského odboje, kteří byli určeni k rychlé „exekuci“, čímž se stal v jejich očích doslova legendou. V r. 1946 mu maršál de Lattre de Tassigni předal nejvyšší možné francouzské vyznamenání, stuhu komandéra Čestné legie a s ním i válečný kříž s palmovou ratolestí za pomoc francouzským vězňům v nacistických žalářích.

V říjnu 1945 je Vilém Stanovský povýšen do hodnosti brigádního generála a velí letectvu pražské oblasti, zároveň předsedá komisi pro znovupřijímání důstojníků do poválečného čs. vojenského letectva. Vzhledem ke své neotřesitelné čestnosti a přímosti si v této funkci nadělal spoustu nepřátel, především z řad kolaborujících důstojníků, kteří se po válce chtěli vrátit na teplá místečka. Takže o rok později byl na přímý příkaz tehdejšího předsedy vlády Gottwalda jmenován přes svůj odpor přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. Dostal do vínku gigantický úkol – obnovit civilní letectví v ČSR technicky, organizačně i materiálně, včetně mezinárodních dopravních spojů a smluv. Zůstává ve funkci i po únoru 1948, ale vyžaduje si oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Přesto ještě tři roky se jej komunisté neodvážili z ministerstva dopravy odvolat, odbornost a mezinárodní autorita Stanovského byly nezpochybnitelné. Jeho osud je ale zpečetěn, zejména když odmítá nabídku vstupu do KSČ. V r. 1951 je formálně propuštěn z armády a sledování StB nabývá na síle a provokativnosti. Například při přebírání prvních sovětských dopravních letadel IL-12 pro ČSA měli agenti StB dokonce příkaz jej okamžitě na místě zastřelit, kdyby se při přejímce posadil na místo pilota za řízení!

Až v roce 1952 pomocí provokatéra - agenta StB našli záminku ke generálovu odvolání a zatčení. Jeden z jeho blízkých spolupracovníků mu „nabídl pomoc“ při přípravě na útěk do zahraničí. Generál váhal, ale nakonec se nechal s ohledem na děti, které v té době již nesměly studovat na vysoké škole, přesvědčit. Na cestě ve vlaku ke hranicím jej připravená StB zatkla. Generál byl obviněn ze špionáže ve prospěch Francie. Výslechy vedené Reicinovými lidmi byl kruté, jeden z nich ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni například trval nepřetržitě 84 hodin! Přesto z generála nedostali žádné přiznání viny, a tak vojenskému soudu nezbylo, než „vařit z vody“. Odsouzení k trestu odnětí svobody na 17 let zdůvodnil mimo jiné tím, že by generál určitě zradil, kdyby se dostal za hranice. Stanovský pak tráví roky svého „trestu“ v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově, přičemž těžce onemocní. Jen obava velitele věznice na Mírově, aby Stanovský nezemřel přímo v cele dovolila Stanovského v prakticky beznadějném stavu převézt do vězeňské nemocnice. Tam se stal zázrak, a po téměř ročním léčení se Stanovský opět mohl vrátit – do své cely a po svých, byť s pomocí berlí. V komunistickém vězení strávil Stanovský sedm let a sedm měsíců (více jak o dva roky déle, než v německých věznicích za války) a po svém propuštění na amnestii v r. 1960 konstatoval, že „...komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ Jaké to pro něj asi muselo být, vyrovnat se se skutečností, že jej věznili Češi. Jeho, Stanovského, který za ideu svobodného národního státu Čechů bojoval už v zákopech a na palubách letadel první světové války, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát.

Až v roce 1952 pomocí provokatéra - agenta StB našli záminku ke generálovu odvolání a zatčení. Jeden z jeho blízkých spolupracovníků mu „nabídl pomoc“ při přípravě na útěk do zahraničí. Generál váhal, ale nakonec se nechal s ohledem na děti, které v té době již nesměly studovat na vysoké škole, přesvědčit. Na cestě ve vlaku ke hranicím jej připravená StB zatkla. Generál byl obviněn ze špionáže ve prospěch Francie. Výslechy vedené Reicinovými lidmi byl kruté, jeden z nich ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni například trval nepřetržitě 84 hodin! Přesto z generála nedostali žádné přiznání viny, a tak vojenskému soudu nezbylo, než „vařit z vody“. Odsouzení k trestu odnětí svobody na 17 let zdůvodnil mimo jiné tím, že by generál určitě zradil, kdyby se dostal za hranice. Stanovský pak tráví roky svého „trestu“ v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově, přičemž těžce onemocní. Jen obava velitele věznice na Mírově, aby Stanovský nezemřel přímo v cele dovolila Stanovského v prakticky beznadějném stavu převézt do vězeňské nemocnice. Tam se stal zázrak, a po téměř ročním léčení se Stanovský opět mohl vrátit – do své cely a po svých, byť s pomocí berlí. V komunistickém vězení strávil Stanovský sedm let a sedm měsíců (více jak o dva roky déle, než v německých věznicích za války) a po svém propuštění na amnestii v r. 1960 konstatoval, že „...komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ Jaké to pro něj asi muselo být, vyrovnat se se skutečností, že jej věznili Češi. Jeho, Stanovského, který za ideu svobodného národního státu Čechů bojoval už v zákopech a na palubách letadel první světové války, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát.

Když Francie v r. 1965 velkolepě vzpomínala 50.výročí bitvy u Arrasu, tak se těchto oslav nemohl zúčastnit, přestože byl vládou Francie výslovně pozvaný jako čestný host Francouzské republiky, komunisté mu nedali pas. Odůvodnili to tím, že jeho případ nejvyšší soud ještě nepřešetřil. (Ten jej však vůbec tehdy nešetřil). Generál Stanovský to (zcela oprávněně) nesl jako další nespravedlnost a křivdu. Dodejme, že stačil na francouzském velvyslanectví v Praze přijmout medaili Vieilles tiges – vyznamenání pro první vojenské piloty francouzských letadel a také Medaili města Paříže, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu.

Teprve v r. 1967 dostal na osobní naléhání prezidenta Francie generála de Gaulla pas a mohl konečně navštívit Francii. Do Paříže přiletěl caravellou, jejíž kapitán jej při nástupu přivítal s nastoupenou celou posádkou na palubě, podal mu hlášení a požádal jej, aby spolu s ním letadlo řídil. Při přeletu francouzské hranice se k nim připojila jako doprovod letka francouzských stíhaček, což je pocta prokazovaná pouze letcům, kteří mají řád komandéra Čestné legie. Ani v samotné Francii jich mnoho nebylo ... Před slavnostní přehlídkou k výročí ukončení 1.světové války dostal tu čest znovu zapálit oheň v Invalidovně u památníku neznámého vojína, jako první cizinec v historii Francie. A pod Vítězným obloukem k němu při přehlídce přistoupil generál de Gaulle, potřásl mu rukou a řekl ono legendární: VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, A VÍM, CO JSTE VYKONAL. Ve Francii toho byly plné noviny, v Československu o tom nikdo nic nevěděl...

Místo epilogu:

Když se po sedmi letech a sedmi měsících věznění v květnu 1960 vrátil generál Stanovský na svobodu, dostal důchod 213 Kčs měsíčně. „Podařilo“ se mu pak po delší době získat zaměstnání jako pomocný dělník u lisu, lisoval kolíčky na prádlo. A bojoval tvrdohlavě o svoji rehabilitaci. Psal jeden dopis za druhým, nedal se odbýt, na zamítnutí psal odvolání, psal presidentovi republiky i Nejvyššímu soudu. Poukazoval na manipulaci a nedostatek důkazů svého obvinění, požadoval úplnou rehabilitaci. Dotklo se ho, že byl odsouzen jako vlastizrádce a špion, on, první legionář a bojovník za tuhle republiku v dobách, kdy ještě o ní nikdo nevěděl. A nehodlal to komunistům jen tak nechat projít.

A letadla miloval dál. Dokonce tak, že se stal předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie VHÚ Vojenského muzea. Významnou měrou se zasloužil o vznik tohoto dnes světově proslulého leteckého muzea ve Kbelích, svými kontakty, osobními známostmi a erudicí získal pro tuto expozici obrovské množství unikátních exponátů a dokázal pro jeho vznik nadchnout mnoho různých osobností. Dalo by se říci, že mezi starými letadly omládl.

S komunistickou mocí ale bojoval svoji papírovou vojnu dál. Jeho tvrdošíjnost přinesla ovoce. Byla mu postupně navrácena občanská práva, generálská penze a nakonec i pas. V roce 1969 Vyšší vojenský soud v Příbrami konečně v plném rozsahu rozsudek proti Vilému Stanovském zrušil a zprostil generála veškeré viny. Ale ani pak nebyl konec, komunistický prokurátor si vyhradil právo vyjádření se v zákonné lhůtě. Ta „zákonná lhůta“ se protáhla do června 1972, kdy byl generál definitivně a oficiálně plně rehabilitován. O měsíc později, 11.července 1972, generál Vilém Stanovský zemřel.

Pro naši dobu je příznačné, že majetek Viléma Stanovského propadl dvakrát. Poprvé jej zabavilo Gestapo, podruhé komunisti při jeho odsouzení. Nikdy nebyl jeho rodině navrácen. Žaloba dcery Evy Jonášové na vydání vily na Barrandově ukradené komunistickým režimem byla po roce 1989 zamítnuta.

Jak jinak než s úctou lze vzpomínat na muže, jemuž byla vlast více než jeho život. Ta však jemu neprojevila ani zdaleka tolik vděku, kolik on pro ni odvahy. Až v roce 2000 byl prezidentem Havlem generál Stanovský alespoň in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva III. třídy . Zápis v seznamu vyznamenaných zní:

divizní generál letectva Vilém Stanovský, in memoriam, vojenská skupina, lll. třída, 2000.

Generál Vilém Stanovský je nositelem těchto vyznamenání a medailí: Rytířského kříže Čestné legie, Francouzské pamětní medaile, dvou Francouzských válečných křížů 1918, Důstojnického kříže Čestné legie, Verdunské medaile, Stuhy komandéra Čestné legie, Francouzského válečného kříže 1939-1945 s palmovou ratolestí, Medaile Vielles tiges, Medaile de la Ville de Paris, Československého válečného kříže 1918 a 1939, Československé revoluční medaile, Medaile vítězství, Československé medaile za chrabrost 1946, Československé medaile za zásluhy 1946, Řádem bílého lva III.třídy.

Článek byl sepsán s pomocí archívních dokladů VHA, s využitím knihy „Generál Stanovský, letec a gentleman“ od Otto Janky a různých pramenů uveřejněných na internetu.

Autor je člen správní rady Nadačního fondu Viléma Stanovského Ostrava a bývalý pracovník letecké expozice Vojenského muzea v Praze Kbelích



HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.