Charisma je něco, s čím se musí člověk narodit a musí ho tak vnímat především jeho okolí. Ostatně nepamatuji se, že bych na netu potkával nabídky na kurzy charismatu, ač jinak nabízejí téměř vše. Wikipedie ho definuje jako zvláštní dar nebo rys osobní přitažlivosti a kouzla. Původně náboženský pojem se používá i ve společenských vědách, v managementu a podobně. Můžeme říci, že charisma je výjimečná vlastnost osobnosti člověka, který se vyznačuje osobním kouzlem, které přitahuje lidi. Takový člověk má vysoce vyvinuté komunikační a přesvědčovací schopnosti, kterými dokáže ovlivňovat ostatní lidi a budit jejich nadšení. Čili je to požehnání pro politiku. Charisma ale neříká nic o tom, jaký ten člověk je. Charismatičtí byli i Mussolini a Hitler, ale také Winston Churchill, Roosevelt. Zatímco třeba Stalin byl morous bez charismatu.

Nemusíme ostatně chodit daleko. Charisma měli v době svého premiérování jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman. Nechybělo ani nejlepšímu z rétorů Miroslavu Kalouskovi. Měl ho i pan kníže a vůbec nevadilo, že občas usínal. Charismatické kouzlo měl i Václav Havel, navzdory tomu, že působil plaše a vzbuzoval ochranitelské pocity.

Na druhé straně působila na premiérské funkci řada nepochybně slušných lidí, a přesto nenadchli. Jeden dojel na své spolustraníky a málem přivedl stranu k nevolitelnosti a druhý se stal obětí ambicí dominantní ženy. Kdysi výrazně pravicová strana se léčí Petrem Fialou, ale místo charismatu stále zůstává u školometství a okopávací mantře jak to vláda dělá špatně. Nedá se říct ani, že by současný premiér oplýval chrismatem, i když na něm zapracovali mediální odborníci.

V souvislosti s charismatem v politice se nabízí analogie s poněkud lascivním vtipem o podprsence. Nemusí nezbytně být, ale když je, věci pozdvihne. Na to, aby měl člověk charisma, nemusí být inteligentní ani krásný. Prostě takový je. V každé hospodě se najde charismatický štamgast, který všechny báječně baví. Charismatický člověk si snadno hledá zaměstnání. Herci s charismatem hrají hlavní role a ti ostatní ty vedlejší.

V dnešní nenormální covidové době ani charisma moc nezabírá. Když na pozici ministra zdravotnictví slušňáka Adama Vojtěcha nahradil velitelský Roman Prymula, kterému jisté charisma nelze upřít, pokazil si to svým velikášstvím. Taková doba potřebuje diktátora, kterého nesvazují politické ambice, podobně jako to volil Starý Řím v době svého ohrožení. Pochopitelně se smlouvou na dobu určitou. Velí jeden a ostatní mu do toho nekecají.

Nicméně volby klepou na dveře a svoji polívčičku si přihřál i ústavní soud. Můžeme se dočkat premiéra s dredy a anarchistickými zkušenostmi či profesorského školometa a uvidíme, jak se poperou s covidem a jeho následky. Naštěstí doby, kdy vláda rozhodovala o všem, včetně ceny housek, je už dávno pryč. O naší životní úrovni rozhodují tisíce malých i větších podnikatelů a nedělají to špatně. Vláda jim může jen práci usnadnit či zkomplikovat. Většinou dojde postupně na obojí.

Přesto bych přál naší zemi charismatické politiky. Ne snad, že by byli nutně lepší, ale aspoň se dobře poslouchají a dovedou vzbudit iluzi, že to s námi myslí dobře.