Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík přebírá dnes (21.10. – pozn.red.) Státní cenu za literaturu za rok 2008, kterou se mu rozhodlo udělit ministerstvo kultury. Před více než dvěma lety jsem o Ludvíku Vaculíkovi napsal text k jeho osmdesátinám. Třeba si jej i dnes, kdy se mu dostává tohoto ocenění, někdo rád přečte.

Ludvík Vaculík je novinář a spisovatel. Ti, co čtou občas Lidové noviny a seznámili se s jeho nejznámnějšími knihami, si třeba pamatují, že napsal: Letadla mají padat, když se tolik lidí chce přesouvat z jednoho místa na druhé nebo medvědi mají žrát děti, když se s nimi chtějí koupat. V předvolební době ho rozzlobil návrh na snížení věkové hranice pro ty, kteří mohou volit. Ptá se: Proč by ti, kteří nemají žádnou životní zkušenost, měli rozhodovat o našich životech? To je nerozumné. Měli bychom se spíš starat o to, aby budoucí diktátoři, kteří se po blížící se katastrofě i u nás ujmou moci, měli pořádné vzdělání a byli trochu osvícení. Kdo se za těmito sděleními skrývá? Proč pan Vaculík provokuje a co tím sleduje?

„Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám.“

Napsal třiapadesátiletý Ludvík Vaculík v Českém snáři 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po začátku normalizace, jak se říkalo uzurpátorskému totalitnímu režimu krycím jménem a dva roky po zveřejnění Charty 77, jedinému kolektivnímu svobodnému činu po mnoha letech, tedy v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat a v Praze i jinde byla cítit zupácká bota Kremlu.

V předvečer svých osmdesátin, které tento svébytný autor oslavil 23. července 2006, řekl:

„Nejprve bych měl říci, že jsem nikdy své narozeniny neslavil a nechtěl slavit a když se něco konalo, tak to vždy zavinili přátelé, rodina nebo tak. Já to nemám rád. Raději slavím každý den a touha po smíření je tím, co tyto dny spojuje. Přiznejme si: narozeniny ničím nevynikají.“

Spisovatel i člověk Ludvík Vaculík je ale nejen muž, který vždy věděl, že nejen k duševní, ale snad i biologické rovnováze je třeba smír, ale zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat, aby byl pro obě strany závazný. A to jak v životě, tak v psaní. Byl a dodnes je událostí v jazyce i v životě. Jeho provokace jsou testy: zkouší tím nás i sebe.

Jeho přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase na Vinohradské třídě v Praze, vzpomínají na následující historku ze začátku šedesátých let, která je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo ze stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu ji sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Ludvík Vaculík, popadl ze stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Ludvík Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, které jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.

I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího Ústředního výboru komunistické strany Ausperga, s kterým se znal a říká mu: „No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde.“ Monolog pokračuje: „Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv.“ Augsperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: „Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?“

Pan Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu a‘la téze jako Milan Kundera), ani pábitel (nevychází z hospodského řečového proudu jako Bohumil Hrabal), ani situační, myšlenkový a jazykový konstruktér (jako Václav Havel) ale pouze ze sebeprožívání, upřesňování a osobitého uchopení jazyka. Byl si a je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je pro něj spíš nežli něco stálého a ohraničeného, než pevná sošnost, stálé úsilí o pevnou jednotu, nekonečný proces.

Vaculík jako autor z nás dělá svědky tohoto úsilí, a tím se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu „nevkusná“ (což Vaculíkovi právě díky Českému snáři, který je velmi intimním řezem do normalizačních let, někteří nepečliví čtenáři-kritici vyčítali), protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. Tato selhání ale jeho výkon nesnižují, spíš jen připomínají, že i dobrý spisovatel je jen člověk a má taky své chyby jako všichni ostatní, že jsou situace, v nichž podlehne.

Předloni, když se mu blížily velké kulatiny, jsem se ho zeptal, jestli si své stáří připouští a on mi odpověděl: „Vědomí věku jsem si poprvé začal uvědomovat po sedmdesátce. Od toho okamžiku žiji s tím, že mám nějaký termín. Stále se divím že Pánbůh mi dopřává tak dlouhé čekání. Ale nezlobte se, o stáří nebudu mluvit, je to směšné, když čtete dopisy třeba Petra Bezruče, které psával své milé v šedesáti a má tam stížnosti na „staré kostečky“. Už proto jsem si řekl, že nebudu věku dělat reklamu.“

Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře (otcově a svým politickým iluzím je věnován jeho druhý román Sekyra, který vyšel v roce 1966). Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal „mladým mužem“ Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník nejprve ve Zlíně a pak ve Zruči nad Sázavou a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941-1946). V roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze (stejně jako třeba Arnošt Lustig, oba mají titul inženýra, který snad nikdy nepoužili) a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze Rušný dům). Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct. V této redakci tehdy pracoval mimo jiné i dnešní profesor sociologie Ivo Možný z Masarykovy univerzity v Brně či skvělý vypravěč a autor řady večerníčků Jaroslav Pacovský (později přešel do Mladého světa).

„Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a její skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ona bydlela na okraji Prahy, otevřela oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ona tomu rozdílu bránila tím, že to tak nevnímala. Škola ji velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řekla: -Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě,“ vyprávěl mi Ludvik Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče plné energie, které studovalo uměleckou školu, dnes najít a její příběh dopsat.

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až v druhé půlce šedesátých let, když v září 1965 nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů, v době své největší slávy měly tyto noviny náklad tři sta tisíc prodaných exemplářů a často byly vyprodány, i když samozřejmě kromě krátké doby kolem roku 1968 nebyly nikdy svobodné v dnešním slova smyslu), kde se věnoval kritické společensko-politické publicistice. Nevšiml-li si ho ale občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967, z něhož na protest proti přednesným příspěvkům odešel tehdejší tajemník komunistické strany Jiří Hendrych (druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném), což signalizovalo blížící se konflikty.

Tento sjezd bývá někdy historiky označován za začátek tzv. Pražského jara, které bylo přerušeno sovětskými tanky 21. srpna 1968. (Na sjezdu Vaculík mimo jiné řekl: Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nimiž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám. Podobně pozoruhodný projev na sjezdu pronesl Milan Kundera, který v něm připomněl otázky Gordona Schauera z roku 1896 z časopisu Čas: Co jest úkolem našeho národa? Jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Stojí naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná? A Václav Havel se zeptal: Co pro nás bude nadále důležitější: skutečnost, nebo její fasáda?) Nebo manifest Dva tisíce slov (z června roku 1968), který kromě Literárních novin otiskly i Mladá fronta a Zemědělské noviny. Ten zase bývá považován dle některých historiků za poslední důvod okupace Československa 21. srpna roku 1968.

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu t.r., do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Ludvíka Vaculíka i zákaz publikování knih (a vstupu do Klubu spisovatelů v Praze na Národní třídě v Topičově domě), který se vztahoval ale jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty Eight Publishers v Torontu (manželé Škvorečtí) či v Indexu (Adolf Müller a Bedřich Uttitz) v Kolíně nad Rýnem. Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata (1973), Český snář (1981, knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, který se pana Vaculíka zeptal, co píše a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, pan Kolář řekl: Tak to napište), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, v které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy kolegů. Bylo jich celůkem 367. Rovněž celou dobu psal do samizdatového Obsahu fejetony, z nichž nejznámější asi byl jeho každoroční text s názvem Jaro je tady. V exilových periodikách najdeme jeho příspěvky v Proměnách (New York), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím a Kolín nad Rýnem).

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů příliš do politického života nezapojil (Všecky věci politiky jsem bral jenom osobně. Dávno jsem zjistil, že nemůžu nikoho organizovat. - Z rozhvovoru s J.Ledererem. V listopadu 1989 ho na pódium v Praze na Letné nepustili, protože se organizátoři báli, aby národu nevyhuboval třeba za zbabělost. Chtěli předem vědět, o čem bude mluvit, a to on odmítl sdělit. Dnes říká: „A tím jsem se zachránil sám sobě.“) a věnoval se výhradně spisovatelské a novinářské tvorbě hlavně pro Literární noviny a Lidové noviny, kam píše dodnes Poslední slovo. Po listopadu 1989 se vynořily uváhy, jestli by neměl být pan Vaculík prezidentem. Když jsem mu to řekl, usmál se a pravil: „Ano, ale když jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je to moc nesvobodné povolání a že mám na to svého člověka: Václava Havla“.

Připomeňme ještě alespoň jeho knihy vzniklé po listopadu 1989 Jak se dělá chlapec (1993 – kniha o souvislosti mužské vášně a syna), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003 - kniha o Božím pádu). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší, jestli mají vyjít nebo ne, o tom rozhodnou po Vaculíkově smrti jeho synové. A právě v těchto dnech nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová vydává knihu Polepšené piěsničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky. Když jsem ho před lety vyzval, jestli by si nechtěl se mnou popovídat pro Mladou frontu Dnes, odmítl s odůvodněním, že do seriálu Lidé, na které by se nemělo zapomínat, nepatří, protože se na něj stejně nikdy nezapomene.

Jak se s léty mění váš vztah ke starým textům, zeptal jsem se v letošním roce Ludvíka Vaculíka.

Odpověděl: „Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou životní chybou. Za vším je nějaký omyl. Počínaje Českým snářem za všemi mými knihami je nějaká chyba. Uznávám své chyby a snažil jsem se ve svých chybách jednat co nejlépe. Vezměmě moje druhé, mladší děti: Když jsem otec, tak jsem otec. A toto byla také chyba: zásah do cizího života, ale ta žena si o to řekla. Ale byla to moje slabost, nemělo to být. Ale může člověk tohle říci, když vidí ty děti? Zaplaťpánbu, moje rodina to unesla.“

Na otázky o svých knihách má pan Vaculík předem připravenou jednu odpověď: Se všemi knihami souhlasím, i když Rušný den a Sekyru vynechává, protože v těchto knihách nemá co revidovat a nad nimi si už neklade žádnou otázku. O nejdiskutovanbější knize Český snář dnes říká: „Tato kniha právě popisuje všechny mé chyby a bez nich by nedržela pohromdaě. Já jsem třeba při práci na Snáři dlouho v textu zapíral ženský prvkek, ale text nefungoval, tak jsem ho tam musel dodatečně pravdivě vepsat a zjistil jsem, že kniha se bez ženy neobejde! Docela spokojený život by se bez ženy obešel, ale dobrá kniha ne!“

V současné době (míněno v roce 2006) pracuje Ludvík Vaculík na knize Hodiny klavíru a hlavní postavou je tam žena, učitelka, která ho zasvěcuje do hry, říká mu, že nemá vysunovat rameno, když sahá levou rukou doprava a podobné věci. A pak, pokud mu Bůh ještě prodlouží termín, by rád napsal poslední knihu. O tématu nechce hovořit.

V roce 1984 mně Ludvík Vaculík do exilu napsal: „Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jim být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň.

Na vojně - ať je trochu zábavy - byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do „patronátního závodu“... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. „Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho...“ škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: „Pozor!“ A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme. Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství? Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná.“

Možná, že bychom si mohli dovolit říci, že všechny Vaculíkovy knihy, provokace i věčné úsilí po smíření jsou jen pokusy o to, aby poznal a přesněji si pro sebe a pro své čtenáře artikuloval, co je třeba dělat. Nebo ještě ostřeji řečeno: Co je třeba dělat, aby člověk zůstal sám sebou, aby se sobě neztratil. A když tak nečíní, když má pauzu, zdá se mu, že je jeho existence zbytečná.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel