Sudetským Němcům jsme se v Brně úspěšně (poněkolikáté) omluvili. Politici si potřásli rukama, intelektuálové (včetně nestárnoucího Milana Uhdeho) si povzdechli nad „temnými stránkami našich dějin“ a kavárenské publikum dojatě zamávalo evropskou vlaječkou. Naopak týmy okolo Miroslava Sládka, Jindřicha Rajchla, Tomia Okamury a Kateřiny Konečné se nad omluvou spravedlivě rozhořčily. Mise splněna. Všichni spokojeni a zviditelněni. Nemáme letos náhodou volební rok?

Příští měsíc následuje omluva Švédům za utrpení během obléhání Brna v roce 1645. Připravuje se prý pietní akt, při němž zástupci města Brna symbolicky vrátí několik rezavých dělových koulí a nabídnou delegaci ze Stockholmu neomezenou konzumaci IKEA masových kuliček. (Pozornější čtenářstvo si jistě všimlo čapkovsky rozverné slovní hříčky koule – kuličky). O měsíc později přijde na řadu omluva Rusům, Uzbekům, Kazachům, Tatarům a Ukrajincům, tehdy souhrnně známým pod (ne)poetickým názvem Sověti, za rok 1968 a následný nedobrovolný odsun jejich vojsk po roce 1989. V rámci smíření se údajně zvažuje návrat několika menších tankových divizí do Milovic a slavnostní odhalení pamětní desky „Promiňte, že jsme nechtěli být okupováni“.

Omluva za rozbití Rakouska-Uherska

A pak samozřejmě Rakušané. Rozbití Rakouska-Uherska bylo přece strašlivým zásahem do stability střední Evropy. Vídeň přišla mj. o Brno (předměstí Vídně), Vyškov (předměstí brněnského předměstí Vídně), Jihlavu i Terst. To se nedělá. Očekává se proto společné zasedání monarchistických nostalgiků, při němž zazní císařská hymna a několik českých publicistů slavnostně pronese větu: „František Josef to s námi vlastně myslel dobře. A my si toho nevážili.“

Jen mám trochu obavu, zda jsme na někoho nezapomněli.

Co třeba Turci? Vídeň jsme sice přímo nezachraňovali, ale české země byly součástí habsburské mašinérie, takže jistá morální spoluodpovědnost za neúspěch osmanské expanze by tu byla. Minimálně omluvný dopis do Ankary by byl na místě. Možná prezident Pavel, pokud ho premiér Babiš a vicepremiér Macinka do Ankary pustí, by se v tom mohl začít trochu ankarovat… pardon angažovat. A co Mongolové? Dodnes jsme jim dostatečně nepoděkovali za to, že k nám ve 13. století vlastně pořádně nedorazili a nevyvraždili nás. Ticho po pěšině.

Nebo Napoleon? Chudák se musel trmácet přes Moravu, u Slavkova zmoknul a nakonec skončil na ostrově. Kdyby tehdejší Moravané nabízeli lepší servis, teplejší svařák a méně studené markytánky, evropské dějiny mohly vypadat úplně jinak.

Zvláštní kapitolu tvoří omluva dinosaurům. České země totiž po miliony let bezohledně okupovali savci, čímž došlo k fatálnímu omezení práv tyranosaurů a triceratopsů. Aktivisté a aktivistky už snad připravují vzpomínkový pochod statutárním městem Brnem pod heslem „Meteorit nebyl řešení!“.

Mistři v sebemrskačství

Celé to začíná připomínat národní disciplínu. Dříve jsme vyváželi pivo, sklo a lokomotivy. Dnes vyvážíme omluvy. Jsme světová velmoc v historickém sebemrskačství. Kdyby existovala olympiáda v kolektivním pocitu viny, máme zlato jisté, a ještě bychom se omluvili soupeřům, že jsme vyhráli. Přitom by možná občas stačilo připustit jednoduchou myšlenku: dějiny nejsou černobílá pohádka o padouších a svatých. Každý národ má své průšvihy, své oběti i své vlastní legendy. Jen Češi (a hlavně ti rodu brněnského) si občas připadají, jako by měli povinnost omlouvat se úplně všem a za všechno, a furt dokola. A „omluvovat se“ (jak říká sousedova vnučka) i těm, kteří by se možná měli omlouvat nám.

A propos málem bychom zapomněli na chudáky Slováky, které jsme roky týrali ve společném státě. Kdy se těm omluví empatické vedení města Brna a Jihomoravského kraje?

(Satirický komentář, ale na poctivých základech.)

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.