Lidé jsou různí, například Winston Churchill, když se ho ptali, čím to je že se dožil tak vysokého věku odpověděl: „No sports!“ Většina lidí to však má se sportem jiné, i když ti, co dělali sport na vyšší úrovni, už za mého mládí znali také heslo: Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.
Od starého Řecka, kde vymysleli olympijské hry, ví vládnoucí vrstva, že zásadním požadavkem toho, aby se stát udržet jakžtakž pohromadě je nutno zajistit dvě věci: chléb a hry. Fungovalo to vždycky i ve středověku, kdy si rytíři zakovaní do plechového brnění „lámali vaz i hnáty“ za pomoci dlouhých dřevců. Také veřejné popravy, a to včetně věšení čtvrcení a lámání kolem, patřily k oblíbené zábavě lidstva. I když přitom se mnoho chleba nerozdávalo, zato však se občas na útraty panstva kašny naplnily vínem. Předpokládám, že kvalitu onoho vína bychom mohli porovnat s výrobkem Hornický kahan, případně Pražský výběr, n. p. Vinařské závody.

20. století udělalo ze sportu a olympijských her takovou modlu, že i nacista Hitler nechal v Berlíně závodit „negra“ Jesse Owense. A to se musel hodně přemáhat. Ale úspěšnost her je úspěšnost vlády a úspěšnost vlády je úspěšností toho, kdo jí stojí v čele.
Ve své době, kdy jsme žili v zajetí socialismu a o Tour de France věděli jen fajnšmekři, pořádaly komunistické státy cyklistický Závod míru. I stalo se, že byl v rámci přátelení se socialistických států odstartován Závod míru v Sovětském svazu, a to v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě. V té době stál v čele bolševického carství jistý Michail Gorbačov. Ovšem ani nejvyšší „gosudar“ nemá vše pod kontrolou, a tak 10 dnů před startem 39. závodu ročníku Závodu míru došlo v noci 26. dubna ve 130 km vzdálené černobylské elektrárně k jaderné havárii. Kyjev byl plný sovětských pracujících, zahraničních delegací z lidově demokratických států ba dokonce i nějakých kapitalistických. A byl tam také samozřejmě celý ten cirkus ZM včetně jezdců, mechaniků, trenérů atd.

A soudruzi, co teď? Radioaktivní mrak se plížil nad Evropou, ale soudruzi rozhodli, že se závod pojede, protože „chléb a hry“ prostě nelze zrušit. Jak by pak předvoj komunismu a jeho náčelník soudruh Gorbačov vypadali? Nikdo sice nevěděl, kolik lidí radioaktivní spad zasáhne, říkalo se, že v Černobylu budou asi tisíce mrtvých, ale kolik ozářených by mohlo být v Kyjevě a dále na trasách Závodu míru, lemovaných jako vždy statisíci diváků, nevěděl nikdo. Ale závod se jel. „Да здравствует Коммунистическая партия и Советский Союз!!“

Býti pamětníkem je dneska skoro nebezpečné. Člověka napadají různé věci. Tak třeba vzpomínky na Paříž a Seinu. Už když jsem tam přijel prvně v roce 1970, Seina smrděla víc než Vltava u Mostu barikádníků, kde jsme se kdysi jako kluci koupali. Ale od jisté doby tam tekly splašky ze všech libeňských a vysočanských fabrik. A hlavně z nemocnice Bulovka, a to včetně zkrvavených a hnisem vybarvených fáčů. Ono, co se týká Francie ví, se od dob stavby paláců Versailles, jak to tam s tou hygienou je. Zámek ve Versailles postavili Francouzi pro svého krále Ludvíka XIV. a šlechtu jako rezidenci pro pořádání slavností a her. Ovšem dle dobových záznamů v celém areálu nebyly toalety, takže poddaní zcela běžně vykonávali svou potřebu v zahradách mezi sochami nebo do nočníků. Dámy měly dokonce povoleno ulevit si přímo na tanečním parketu.

Ono se toho v myslích Pařížanů tolik od té doby zase nezměnilo. V pařížských bistrech běžně byly a jsou záchody společné pro pány i dámy. A na ruce teče jen studená voda.

O mnoho let později, jsem jezdil do Paříže, Lyonu a Marseille (pozor, bezpečný vstup pro bělochy jen do některých částí města!!!), a také na lyže do alpských Les 3 Vallées. A s velkou chutí do Annecy k jeho krásnému jezeru Lac d’Annecy (s čistou vodou z hor) [viz TV seriál Komisařka Florence]. S hygienou to Francouzi dodnes nepřehánějí. V Paříži se ulice splachují vodou, s kterou odtéká do „jeskyněk“ v obrubnících všechna špína. Na dotaz kamaráda žijícího v Paříži, jak se mohou Pařížané opalovat na nábřeží Seiny v tom smradu, odvětil, že oni už to po staletí řeší voňavkami.

Zpráva, že olympionici budou plavat v Seině, mne ohromila. Mladý progresivní republikánský císař Macron a rudo-zeleno-genderová starostka Paříže Anne Hidalgová, ta, co tak nenávidí auta, se zavázali, že řeku vyčistí. A narvali do toho miliardy. (Celá aglomerace má 11 milionů 133 427 obyvatel). Macron ani Hidalgová a francouzský olympijský výbor si evidentně nepozvali předem odborníky na kanalizaci. A čistili, jak čistili a progresivní starostka se 17. července 2024 skutečně statečně vrhla do Seiny, což lze považovat za osobně mimořádně riskantní krok. Na síti „X“ naleznete množstvím příspěvků, které nad takovým šílenstvím jen kroutí hlavou. Na druhou stranu však dotyčná je buď tak statečná anebo kariéry chtivá, že byla ochotna obětovat nejen zdraví olympioniků, ale i svoje. To soudruzi z Moskvy v době Černobylu do Kyjeva rozhodně nepřijeli.

A pak začalo pršet. Kolega se šel ráno podívat k řece a pravil, že to byl děs běs. Jak ta voda vypadala a co všechno v ní plavalo. Ovšem „chléb a hry“ musí pokračovat. A tak se počkalo, až ty největší kusy odpadu a roztoků kanalizace odplavou kousek dál za Paříž a „zjistilo se“, že vše je OK. Olympiáda a kariéra zodpovědných byla mediálně zachráněna.

Ti triatlonisté a další plavci v Seině jsou skuteční hrdinové. Já bych tam neskočil za žádný prachy. No ovšem, já také nejsem novodobý „gladiátor“, do kterého někdo nacpal miliony a teď je chce nazpátek.
Sportu zdar!