Odešel Ivan Steiger, tak prosté je konstatování toho, co se stalo. Prosté jako jeho kresba. Byl to kreslíř, to jistě, ale čeho kreslíř? Možná jste viděli jeho často publikovanou kresbu. Je na ní pařez a z něho vyrůstá ratolest. Co je to? Kreslený vtip či karikatura? Ne. Ivan Steiger byl filosof, jako takový zaujal už v Literárkách v šedesátých létech, po odchodu do Německa ve Frankfurter Algemeine a když se po převratu vrátil, těšil nás svým laskavým humorem v našich médiích.

Byl to humor zvláštní. Jdu takhle po Vyšehradském hřbitově, hlavní cestou ke Slavínu a najednou koukám, náhrobek Ivana Steigera. Jako by mě hrom bacil. Musí to být shoda jmen, říkám si. Ale výtvarné řešení náhrobku nedalo prostor k pochybnostem. Ano, Ivan Steiger si zřídil hrob s kamenem - těžko říct kdy – ale jistě deset let před tím, co bohužel opravdu minulý týden zemřel.

O čem ale chci mluvit především: byl to sběratel hraček, jejich znalec a zakladatel muzea hraček. Bylo v Mnichově, už dlouho je v Praze na Hradčanech, ano, v Jiřské ulici. Jednou byl Ivan Steiger u nás na návštěvě, bylo to v devadesátkách a moje dcerka byla ve věku barbín. Steiger se na návštěvě vždycky hrnul do dětského pokoje. Byla radost se na něho dívat, jak bere barbíny do ruky, rutinním pohybem je bral za nohy, otočil zádíčky k sobě, vyhrnul sukni a studoval ražbu na zádech. „Tohle je Singapur, dodávka duben říjen devadesát dva pro severní Afriku, doprodej v Itálii a Francii.‟

Byla to radostná chvíle. Pokazil jsem ji zmínkou o svých hračkách z doby mého dětství. Zmínil jsem se o stavebnici Pražského hradu.

„Cože, Hrad?‟ zbystřil.
„No jo,‟ pokračoval jsem, netuše do čeho se řítím. „To byl tak metr dvacet velký skládací karton a na něm se vyskládaly dřevěné domečky a chrám svatého Jiří a svatý Vít...‟
„Ukaž,‟ nenechal mě domluvit.
To už jsem věděl, že jsem šlápl vedle a vysvětloval, že mi tehdy bylo sotva deset a kdo ví, kam se to všechno podělo. Nezbyl ani kus.
„To není možný. Někde musí něco být. Aspoň jeden domeček.‟

Odcházel zklamán. Od té doby se mě ptával při náhodných setkáních, jestli jsem přece jenom… nenašel fragment dnes nesehnatelné hračky, která je, jak jsem pochopil, svatý Grál sběratelů hraček.

Nepochybuji, že v nebi sběratelů hraček, ve které se jistě ocitl, stavebnice Pražského hradu dozajista je. A hned vedle ní leží – pozor: neotevřená – krabice s „Barbie No. 1‟ uvedená na výstavě v New Yorku v roce 1959. Hračka pro sběratele musí být v neotevřené krabici, to dá rozum. Každý sběratel ví, že hračky nepatří dětem do ruky, protože je děti ničí.

Opravdu si je užijí až tam, kam odešel Ivan Steiger, ve slunných pláních věčnosti, kam přijdou lidé, kteří žili dobrý život.

Psáno pro ČRo Plus