V uplynulém týdnu jsme vzpomínali osmdesátého výročí – řeknu to bez obalu – vykonání ortelu nad bestií zvanou Reinhard Heydrich, a pak všeho, co následovalo. Bylo toho možná až příliš a třeba si i teď říkáte, co s tím otravuju, máme jiné starosti. Chci se ale pozastavit nad drobností, které mi vplula pod oči snad v poště, snad na sociálních sítích, někdo tam psal: Během trvání protektorátu Čechy a Morava se stalo, že gestapo veřejně požádalo obyvatelstvo, aby tolik neudávalo, že to nestačí vyšetřovat. Rozumí se, že v souvislosti s terorem heydrichiády.
Na jednu stranu by nebylo divu, kdyby se udání vyskytla. Lidé žili v hrůze. Rodiče mi vyprávěli – a za mého dětství to byla z jejich strany živá, doslova čerstvá vzpomínka – jak se mezi lidmi šuškalo, že K.H. Frank má dovoleno popravit každého desátého Čecha, když se parašutisté nenajdou. Vylepované plakáty se seznamy popravených nebyly šuškanda, to byla realita a v Brně měli popraviště v Kounicových kolejích, v podstatě v centru města. Vlna udání by se tedy dala pochopit. Jenže žádná nebyla. Zachovala se stížnost hlavního vyšetřovatele gestapa Pannwitze. Psal šéfovi gestapa Mullerovi s kopií pro Hitlera, že Češi nespolupracují, mimořádně tvrdohlaví že jsou členové Sokola a pak zvláště české ženy. Pannwitz svůj neúspěch s Čechy odskákal. Poslali ho na východní frontu. Češi nezrazovali a nervy selhaly až jednomu z parašutistů. Je to obecně známý fakt a zmínku najdeme i ve školních učebnicích. Přesto žvást o gestapu natolik zahlceném lavinou udání, že prosí Čechy, aby udávat přestali, koluje dál, objevuje se v knížkách i v článcích obskurních serverů a samozřejmě na sociálních sítích.
Je to námět pro psychology, proč tolik lidí tíhne k očerňování vlastního národa. Báchorku o zbabělých Češích kteří naposledy vystřelili u Bílé hory taky slýchám od dětství. Někdo chce vyloženě škodit. Někdo se snaží na temném pozadí nasvítit běloskvoucí neposkvrněnost vlastního charakteru. Že on je ten, kdo má dost mravní síly, aby vlastním lidem vmetl do tváří nepohodlnou pravdu a jen to mu dává morální oprávnění nastavovat směr, jímž se komunita poskvrněná hanbou má v jeho šlépějích ubírat. Potíž je v tom, že lidí zabývajících se sebemrskačstvím je tolik, že se v nich jaksi ztrácí přehled. Takže uzavřeme, žvást zůstává žvástem. Nedělejme si ale žádné iluze, taková pomluva je jako ten příslovečný vajgl, který je – jak známo – tak těžké spláchnout.