V tomto měsíci tomu bude 30 let od vzniku internetového deníku Neviditelný pes. A na podzim 30 let od našeho domácího připojení na internet. Mít internet doma nebylo v roce 1996 běžné. Stále šlo o věc málo známou a také odrazovala cena. Tehdejší obecně vládnoucí představa, že to je drahé, platila pro neomezené připojení. Pokud se někdo spokojil s elektronickou poštou, zas až tak moc to nestálo. Mít pouze e-mail vyšlo asi na 200 korun. Mít internet něco přes 1000 korun. Výhodou bylo napojení na starší typ ústředny, kde se neúčtoval každý impuls a platilo se jen za jeden impuls za místní spojení. Na síť se připojovalo přes pevnou telefonní linku. Ale pozor! O nějakém surfování na síti nešlo ani uvažovat. Představí si dnes někdo, že by se musel spokojit s půlhodinou na internetu denně ve večerních nebo nočních hodinách? Internet jsem tehdy mít doma potřeboval, stejně jako fax. Má to svou historii. K prvnímu PC jsem se dostal náhodou. Byl to nový osobní počítač, kterého se nikdo jiný na pracovišti nechtěl ujmout.

Začalo to v roce 1988. Příhodný název by byl „patálie s počítačem“. Pracoval jsem na právním odboru hutního podniku. Právní odbor co do počtu právníků a dalšího personálu byl srovnatelný s okresním soudem velkého okresu. Jak se vše plánovalo a technické vybavení, nábytek, psací stroje atd. se přidělovaly na jednotlivá pracoviště, postihla právní odbor ta nepříjemnost, že mu byl přidělen personální počítač. A k němu příslib všeho potřebného, včetně zprovoznění, zaškolení a vytvoření programů. O uvedení počítače do života se měl postarat pan M., absolvent Matfyzu, v podniku znám jako odborník na počítače.

Na pracovní poradě se očekávalo, že se někdo sám přihlásí a počítač si k sobě do kanceláře vezme. Počítačový expert za hrobového ticha líčil výhody, které takový počítač má. Samotné psaní na psacím stroji je věc zastaralá, kterou počítač dovede lépe. Nevěděl, že to je právě ta věc, která písařky, a nejen je, na počítači vyloženě děsí. Konec psacích strojů? Hrůza! Nadšeně popisoval, jak se časem možnosti využití počítače ještě rozšíří. Vypadalo to, že se nikdo nepřihlásí. Vedoucí odboru by nerad počítač vracel. Ne že by litoval ztracené možnosti mít takovou novinku. Odmítnutí počítače by ale nemuselo zůstat bez nepříjemných následků. Těžko by pak mohl požadovat obnovu různých věcí v kancelářích, když jeho odbor věci odmítá a on není schopen jít s dobou. Šéfův monolog se střídal s přesvědčováním experta. Trvalo to možná půl hodiny, hodinu. Atmosféra houstla. Nakonec jsem to byl já, kdo zvedl ruku. Všem se zjevně ulevilo a s pocity, že unikli něčemu hroznému, se rozcházeli na svá pracoviště. Po pravdě řečeno mé rozhodnutí bylo motivováno tím, že jsem onoho experta na počítače znal. Věděl jsem, že má pověst vynikajícího matematika a vyzná se v počítačích, ale také to, že to není žádný fachidiot. Strávit týden dva s počítačem a bavit se přitom o spoustě dalších věcí by mohla být legrace. A také že byla.

Brzy do kanceláře skupina pracovníků přinesla několik krabic. Byli zjevně ve špatné náladě. Neodpustili si hlasité poznámky: „K čemu budou právníci proboha takový počítač potřebovat. Jinde by to využili a oni to dají právníkům“ a další výroky zpochybňující přidělení této vzácnosti někomu, kdo ji zjevně nepotřebuje. Jejich rozhořčení nad nespravedlností světa, už tak značné, jsem neúmyslně podnítil otázkou, kolik taková věc stojí. Prý čtvrt milionu korun. To už ale byli na odchodu. Můj dotaz mohli pokládat za provokaci. Náladou na konverzaci zrovna neoplývali. Zato pan M., který přišel počítač uvést do chodu, byl sdílnější. Ano, dostali jsme do kanceláře počítač, jehož cena odpovídala ceně čtyř vozů Škoda Favorit. Za pár dní se už na počítači vesele psalo. K psacímu stroji se už nikdo, kdo si vyzkoušel psaní na počítači, nechtěl vracet. Počítač měl pevný disk, pokud si vzpomínám, asi 150 nebo 200 MB. Podle různých druhů agendy se vytvořily programy. Samozřejmě spisy se vedly dál, ale současně se vše, co bylo napsáno, ukládalo do počítače a cokoli se v něm dalo okamžitě najít bez přehrabování se v archivu. Celá kartotéka, seznam projednaných věcí snad za 30 let, se postupně převedla do počítače.

Když se tolik peněz vynaložilo na počítač, nebyl problém pořídit ASPI (automatizovaný systém právních informací) a platit jeho aktualizace. Stručně řečeno byly to veškeré právní normy od počátku republiky včetně vybraných soudních judikátů a právnické literatury. Ostatní kolegové v tu dobu úspěšně zavedení počítače unikali. Kompromisem byly elektrické psací stroje s pamětí. Počítač stále vyvolával hrůzu, že to je nejen příliš složité, ale také naprosto zbytečné. To už se začalo mluvit o internetu. Nikdo si o tom nedokázal nic konkrétního představit. A zase to známé „plánování“, přinášení informací na pracovních poradách a školeních. V roce 1992 přišel někdo s přednáškou o internetu. Byla spousta dotazů, většina z dnešního pohledu naprosto naivních. Vždyť ani ten počítač ještě většina neměla. Nakonec to přednášející shrnul tak, že pokud si někdo chce představit co je to internet, je to taková dálnice a kdo po ní nepojede, nebude existovat. „Takových blbostí jsme už slyšeli“, zhodnotil to pak jeden starší kolega. Zastavit se ale ten příval pokroku nedal a v roce 1995 na pracoviště přišel internet.

Dnes se k počátkům internetu u nás uvádí, že nejdříve byl v akademickém prostředí. Možná jak kde. Znal jsem lidi pracující na vysokých školách a ti tehdy internet ještě neměli. V roce 1994 jsem byl na studijním pobytu v jedné zahraniční advokátní kanceláři. Pak jsem se účastnil obchodních jednání a uzavírání smluv na dodávky investičních celků. Naše firma působila vždy v konsorciu se zahraničním partnerem, který dodal „papíry“ (know-how) a u nás se vše vyrobilo. Letmo vzpomenu tři parní kotle pro automobilku v Mladé Boleslavi a několik odsíření uhelných elektráren. Všude, kam jsem přišel, se pracovalo na počítačích a měli tam internet. Příklady táhnou, mne to přitahovalo a v roce 1996 jsem si pořídil své první PC současně s připojením na internet.

Od té doby se změnilo téměř všechno. Když si na ty začátky vzpomenu, nepůsobí to jen vzdáleně, ale místy až neuvěřitelně. Třicet let je v běžném životě dlouhá doba. V případě internetu to byla spíš jízda „z nuly na sto“.