Je tomu již 22 let co jsem se pozastavil v tehdejším časopise Terra libera nad nařízením vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury. S překvapením zjišťuji jak se nám od té doby všelijaké medaile a ocenění hodně namnožily. A tak se po delší době vracím k pracovní tezi: „svoboda jednotlivce je v konkrétním státě nepřímo úměrná k tendenci tohoto státu udělovat medaile a různá státní ocenění“. Lapidárně řečeno: čím více medailí, tím méně svobody.

Ale nejdříve trochu prehistorie
V oboru našeho zkoumání zaznamenáváme v roce 1946 nařízení vlády o udělování státní novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského. Pak už se to začíná zhoršovat. V roce 1964 je Havlíček nahrazen Československou novinářskou cenou. Hrdiny socialistické práce a cenami Klementa Gottwalda se pak právní předpisy z této doby jen hemží.

Po roce 1989 se naopak prosadila uměřenost a střízlivost v oceňování státem. Státní ceny v námi zkoumaném smyslu z právního řádu zmizely a vyznamenání byla redukována. Téměř celý byl posléze zrušen i zákon o udělování státních vyznamenání ČSFR a zůstalo z něj jen torzo - dva paragrafy, které v podstatě zakazují poskytovat jakákoliv dosavadní státní ocenění i s nimi spojené materiální požitky. Následuje obdobný zákon z roku 1994 - zákon o státních vyznamenáních. Ta podle Ústavy propůjčuje nebo uděluje president a jak dále uvidíme vláda na něj v tomto směru asi trochu žárlí, sama chce také oceňovat a tak si k tomu vytváří tzv. „legislativní rámec“.

A teď historie vcelku nedávná
Shora zmíněné nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v „oblasti kultury“ bylo vydáno k provedení zákona o rozpočtových pravidlech, bez zvláštního zmocnění. To celkem vzato vláda mohla a může, ale zrovna podle zákona o rozpočtových pravidlech to nemohla, protože výdaje státního rozpočtu směl stanovit pouze zákon, nikoliv nařízení vlády. Tuto chybičku (udělování cen v rozporu se zákonem), se podařilo napravit až v roce 2008 změnou § 49 odst. 6 zákona o rozpočtových pravidlech podle nějž teď už platí: „Jde-li o ocenění udělované orgány moci výkonné, stanoví vláda nařízením druhy ocenění, podmínky, za kterých jsou udělována, a orgány, které je udělují“.

Tak a nám posměváčkům, právním puristům, byl zatnut tipec, zákon je zákon, nařízení je nařízení a já nechci teď laskavého čtenáře bavit hlubšími legislativními úvahami na téma, že působnost úřadu může stanovit pouze sám zákon apod.

Jen konstatuji: na základě zákona o rozpočtových pravidlech mohou všechny orgány moci výkonné rozdávat medaile, když jim to vláda dovolí svým nařízením. Přijde mi to surrealistické - setkání zákona o rozpočtovém hospodaření se státními oceněními na bázi vládních nařízení. To zvlášť v těch případech, kdy není medaile /“ocenění“/ doprovázena výplatou odměny od státu a už tedy nemá státním rozpočtem nic moc do činění.

12 nařízení vlády
Podívejme se tedy nyní jak se nám udělování medailí státem dále vyvinulo. S odkazem na ono posléze novelizované ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech byla vydáno už 12 nařízení vlády:

1. o ocenění udělovaném Ministerstvem dopravy
2. o oceněních udělovaných Národní sportovní agenturou
3. o ocenění udělovaném Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
4. o oceněních udělovaných Ministerstvem spravedlnosti
5. o ocenění udělovaném předsedou vlády
6. o oceněních udělovaných Ministerstvem vnitra
7. o ocenění udělovaném Ministerstvem zahraničních věcí
8. o ocenění udělovaném Ministerstvem průmyslu a obchodu
9. o podmínkách pro ocenění výsledků výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
10. o ocenění udělovaných Ministerstvem zdravotnictví
11. o oceněních udělovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy
12. o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury.

Matkou všech ocenění zůstává ono nařízení vlády z roku 2003 o oceněních v oblasti kultury. Je zřejmé, že ostatní ministerstva se probouzela jen pozvolna, ale výsledek je úctyhodný – 12 nařízení vlády o tom jaká ocenění mohou jednotlivé úřady vydávat. Novely jednotlivých nařízení nepočítaje.

Nařízení pocházejí povětšinou z doby vlád premiéra Babiše. On ani sám jako předseda vlády nepřišel zkrátka a premiér tak má i dnes své nařízení i ocenění k dispozici. Pochopitelně Národní sportovní agentura nemohla rovněž zůstat pozadu, pravda medaile ke sportu tak trochu patří.

Teď ovšem stojíme před větší početní výzvou. Jedno nařízení totiž neznamená pouze jedno ocenění. Naopak ve většině těchto nařízení vlády jde o větší počet, více druhů medailí, diplomů, plaket a podobných ocenění, jak ostatně napovídají plurály v již uvedených názvech.

Pokus o součet
„Oblast“ kultury je po více než 20 letech a 4 novelách onoho nařízení co do počtu udělovaných ocenění nejpůsobivější. Jde o 17 druhů ocenění. Tak se jedná například o státní cenu za literaturu, za překlad, za památkovou péči atd. Výslovně uveďme jen ty nejzajímavější ocenění:

• nositel tradice lidových řemesel
• rytíř/dáma české kultury
• mecenáš české kultury

Ovšem nemůžeme přehlédnou, že některá z oněch druhů ocenění mají více oborů či kategorií v nichž se ocenění udělují. Takových případů je 24. Tak pro představu. Cena Ministerstva kultury v oborech zájmových uměleckých aktivit se uděluje v oborech taneční aktivity, dětské umělecké aktivity, folklor a další.

Zaujme i kategorizace podle toho kdo o oceněních rozhoduje. Některé ceny se udělují na základě veřejné soutěže, jiné uděluje ministr jen na základě doporučení jím jmenovaných orgánů. Ministrovi pak nařízení ukládá zřídit 11 takových poradních orgánů a vydat jejich jednací řády. Naše státní správa si prostě umí poradit a my jen zíráme čím se jinak zcela zbytečné ministerstvo dokáže zabavit.

Peněžní ocenění pak činí pro právnické i fyzické osoby 50, 100 i 300 tis Kč. Závidět to nebudeme. Ovšem bude na praxi, aby si poradila s tím, jestli se tyto částky budou započítávat do limitů příjmů pro ty chudé umělce, kterým má být přiznán nově zřízený statut umělce. Potěší, že cena mecenáši kultury je bez finančního ocenění, takže státní rozpočet skoro nezatíží a nařízení stanoví, že těchto medailí může ročně být uděleno nejvýše 10.

Další ministerstva už jsou co do počtu druhů ocenění skromnější.

O druhé a třetí místo se dělí ministerstvo vnitra s ministerstvem školství: každé z nich může udělovat 13 druhů ocenění. Slabší to už je u ministerstva zdravotnictví – 6 kusů.

Abych Vás dlouho nenapínal, tak sděluji konečný výsledek: 69 druhů medailí, diplomů, finančních odměn, tedy slovy zákona 69 „ druhů ocenění“, to vše namnoženo dalšími desítkami podkategorií a oblastí. To vše mohou udělovat orgány moci výkonné.

Některé perličky
Zajímavým jevem je, že ministerstva si mohou udělovat ocenění i navzájem. To nastalo v případě ministerstva vnitra, které udělilo koncem roku 2024 hned dva diplomy ministerstvu zdravotnictví. Diplom za kvalitu ve veřejné správě a diplom za inovaci tamtéž.

Diplom za kvalitu byl udělen ministerstvu zdravotnictví za „příkladné zavedení přístupu k řízení kvality podle Metodického pokynu pro řízení kvality ve služebních úřadech“.

Diplom za inovaci ocenil „schopnost Ministerstva zdravotnictví být lídrem ve zlepšování efektivity a inovativnosti veřejných služeb“.

Přečtěte si ty výroky, prosím, alespoň dvakrát. Jsou to hezké ukázky úřední řeči. Teď už zbývá jen, aby naopak ministerstvo zdravotnictví udělilo ocenění ministerstvu vnitra například s ohledem na přístup vnitra k provádění zabezpečení vlastního resortního zdravotnictví.

Malá odbočka – onen zmiňovaný metodický pokyn, který ministerstvo zdravotnictví tak dobře zavedlo schválila vláda usnesením v roce 2018, má 78 stran a je to čtení jen pro opravdu odolné jedince.

Nemůžeme neuvést, že ministerstvo vnitra dále získalo novelou nařízení v roce 2024 novou působnost a to udělovat každoročně ocenění „Úřednický čin roku“. Vypadá to, že toto ocenění už ministerstvo přidělovalo dříve a teď tedy získalo k této aktivitě „legislativní rámec“.

Závěrem
Nejprve uznávám, že jsem prozkoumal jen jednu stranu mnou tvrzené nepřímé úměrnosti: „svoboda jednotlivce je v konkrétním státě nepřímo úměrná k tendenci tohoto státu udělovat medaile a různá státní ocenění“. Druhou stranu této úměrnosti, svobodu jednotlivce, vezmu snad někdy příště.

Přistupoval jsem k problematice oceňování státem s myšlenkou, že se pobavím a že snad pobavím trochu i některého z laskavých čtenářů. Postupně mi však tuhl úsměv. 12 nařízení vlády, jejich průběžné novelizace, 69 druhů medailí, diplomů, plaket. Desítky poradních orgánů zřizovaných pro předkládání návrhů, statuty cen. Poroty, veřejné soutěže.

Byli vůbec obdařeni normálním rozumem ti, kdož nám vládli v posledním čtvrtstoletí a dokázali toto spustit a nezastavit?