Jedna věc za mě, k té kampani nemám potřebu se vyjadřovat, ale tenhle komentář reakci potřebuje. Zabývám se už skoro 3 roky domácím násilím. Sexuální obtěžování s tím souvisí, byť to není to samé. Ale, co jsem se naučila, a bylo by moc fajn, kdyby si tohle pár lidí zapamatovalo, byť to na vás nebudu křičet, spíš vás moc prosím o pochopení. Udělejte to pro ty, kteří přežili nejhorší věci, které si umíte představit.

Násilníci/e si nevybírají nejhezčí holku v místnosti, toho nejvíc sexy kluka, nejvíc svlečeného nebo holku s největším výstřihem. Vybírají si podle toho, zda mohou uplatnit moc. Kolikrát to je ve finále někdo, kdo se neobléká vyzývavě, na nikoho nekouká. Občas je to naopak nejcharismatičtější člověk, u kterého si všichni myslí, že má obrovské sebevědomí. Ale v něm je třeba malá dušička, je v jisté specifické oblasti života nejistý. Potenciální oběť není holka, která se v rohu klepe kdykoliv na ní někdo promluví, stejně jako potenciální násilník není bílý heterosexuální muž 45+, ze kterého smrdí pivo, nebo jaká je všeobecná představa, já už ani nevím.

Jedna historka za všechny: znám slečnu, která byla v dětství znásilňována rodinným příslušníkem. Když je v baru a někdo po ní vyjede a sáhne na ni, ani se neotřepe. Někdo, kdo tohle nezažil, při cizím doteku ucukne. A není to chyba její, je to chyba těch, co je připravili o tyhle reakce. Jsou to takové malé detaily v chování, kterých si nevšímáte, když se o to nezajímáte.

Jde o hranice. Spousta lidí neměla čas si je vytvořit a naučit se je. Nevyčítám nikomu, že tomuhle nerozumí, že je jeho svět trochu černobílejší, že to je svět, ve kterém sexy holka, která měla hodně sexuálních partnerů, je podle něj někdo, kdo si o to říká. Hypersexualita je přitom jeden z možných následků znásilnění nebo nějakého traumatu spojeného se sexem. Mozek si žádá, aby se ten člověk dostával pořád do stejné situace a snaží se ji opakovat a tentokrát vyhrát. Máme o tom několik dílů podcastu (Pod svícnem, pozn. NP), přidám do vlákna.

Proč to píšu. Nezastáváme se nikoho a ničeho, jenom základ všeho, co poslední 3 roky dělám, je pochopení výše uvedeného. Neznáme zážitky lidí, se kterými jezdíme v autobuse. Nevíme, co si prožili, co je bude trápit. A ano, mnoho lidí nezažilo partnerské násilí, zneužívání, a proto nerozumí tomu výše uvedenému, mají pocit, že to přece není racionální, proč by si někdo v metru snažil vyhlídnout oběť, a proč by se ten někdo (holka nebo kluk, to je buřt) vlastně nechal manipulovat, když je mu to nepříjemné? Proč se neohradil? Jak jako, že teď ještě ani neví, že je mu to nepříjemné?

Tohle všechno je potřeba mnohem víc vysvětlovat, protože ve výsledku nejde o naše či vaše pohledy. Jde o lidi, kteří zažili něco příšerného a aby mohli dál fungovat, potřebují se léčit a ne potkat další násilnici nebo násilníka. V příštím díle si můžeme rozebrat transgenerační přenos nebo jak moc vám takové trauma může zničit život (invalidní důchod ve 27 letech, třeba). Ve výsledku nejde o většinu lidí. Ale pak je tady to malé procento, o které jde. A kdyby náhodou pomohlo lidem, že je ta většina, o kterou nejde, trochu poučena a něco udělá, nebo kdyby náhodou obětem znásilnění pomohlo vědomí, že někde visí plakát, díky kterému se cítí v bezpečí, protože někdo jejímu traumatu rozumí a něco s tím dělá, pak je to fajn. Pojďme na sebe přestat křičet, že se nenávidíme, pojďme se přestat urážet, o té kampani si klidně mysleme, co chceme, ale nacházíme se v době nějaké větší celospolečenské změny, která konečně vidí to nejhorší, co se lidem může stávat. Věřte mi, ty podmínky za znásilnění osmiletých dětí mají totiž základ ve stejném přemýšlení, jako je v příspěvku, který s tímhle retweetuju. Ta osmiletá holčička před ním neměla chodit v kalhotkách, že jo?

Barbora Urbanová

Autorka je poslankyně PS za STAN, převzato z jejího Twitteru. Reaguje na Tweet, viz ukázku dole, dobře charakterizuje, o co v něm jde.