Demokracie je systém, který umožňuje poměrně spravedlivě dostat se zvoleným zástupcům lidu k moci. Dříve tento systém umožňoval i demokratické vládnutí. To však dnes, bohužel, již u nás neplatí. Současná demokracie se významně odklonila od původní řecké myšlenky.

Kdo za to může? Podle Karla Čapka jsou největším nepřítelem demokracie politické strany. Osobně si toto dovolím doplnit o větu, že velkým nepřítelem demokracie jsou koalice stran, a to, ať již koalice předvolební nebo i koalice povolební. Podle naší ústavy je náš politický systém založen na konkurenci politických stran. (Článek 5 = Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů). Tím, že vznikne koalice, tak si samozřejmě tyto koaliční strany již nekonkurují, nesoutěží a tím vlastně porušují naši Ústavu. (V ekonomice je konkurence udržována pomoci zákazu kartelových dohod). Mimo mne koalice zřejmě nikomu nevadí. Navíc ještě v mnoha případech při hlasování podle instrukcí předsednictva své strany nebo podle koaliční smlouvy porušují poslanci a senátoři svůj volební slib. (Článek 23 = (3) Slib poslance a senátora zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“). Povolební koalice je ustanovena tak, že má v poslanecké sněmovně většinu, a tak si prakticky demokraticky zvolíme diktující většinu. Vlastně si volíme svou diktaturu. Záhadou je pro mne to, že bez koalic a lépe než Poslanecká sněmovna fungují akciové a neziskové společnosti. Jsou však ještě další skutečnosti, které naší demokracii oklešťují. Je to například pětiprocentní hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny. Pamatuji se, že po roce 1989 pro volby do polského parlamentu byla hranice buď 1%, anebo nebyla žádná. Další oklešťování demokracie u nás nastalo tím, že dodnes nemáme zákon o všeobecném referendu. Například ve Spojených státech amerických mohou odvolat senátory, u nás to není doposud možné. Referendum je pro politiky nebezpečné, neboť by mohli být odvoláni. Další problém demokracie a nebezpečí pro ni vidím v tom, že do vedení státu se mohou dostat psychopati. Podle mne by neměl být problém před volbami zajistit psychotesty pro kandidující - alespoň na úrovni řidiče autobusu. Tím by se vyloučili lidé psychicky labilní. Demokratický byl zvolen Hitler, Putin, Trump, Babiš, Fico i Orbán. Opravdu z nich nikdo nebyl nebo není psychopat? Těmto lidem zachutnala moc a začali ji využívat ne ve prospěch občanů, ale ve prospěch svůj, svého ega a své strany.

Jeden z velkých problémů demokracie je její pomalost. Než vznikne zákon a než vstoupí v platnost uplyne někdy i několik let. A co teprve pád zákonů „pod stůl“, když sněmovna končí! Proč by na rozpracovaných zákonech nemohla další Poslanecká sněmovna pokračovat? Čas v Poslanecké sněmovně není využíván racionálně. Různými obstrukcemi a debatami o programu schůze se časem evidentně mrhá. Hlídací psi demokracie, například media, se často dostávají do závislosti na vládě, což je i aktuální problém naší republiky. Vláda se snaží zrušit poplatek pro televizi i rozhlas, tedy poplatek, který platí občané a snaží se o to, aby mohla financovat tato média sama. Tím by samozřejmě stoupl její vliv na ně. Zákony, nejenže vznikají často velmi pomalu, ale jsou pro občany těžko srozumitelné. Je v nich používán právnický jazyk, který má k tomu občanskému mnohdy dosti daleko. O to učinit zákony srozumitelnějšími by se mohl pokusit například Senát.

Zrychlit demokracii by bylo možné také tím, že by se zrychlila činnost soudů. Na některé rozsudky bychom pak nemuseli čekat až 20 let. To ovšem znamená zvýšit počet soudců a zvýšit rychlost soudního jednání. A také by bylo žádoucí odstranit „ping-pong“ mezi nalézacími soudy první instance a soudy odvolacími, jakého jsme svědky např. v „kauze Čapí hnízdo“. Nebylo by také jistě od věci, kdyby politické strany měly svou společnou soudní instituci , která by se demokracií a její činností zabývala průběžně, nejen na podnět, jako Ústavní soud. Strany, které jsou u moci, totiž již demokracii nepotřebují!

Co si tedy má počít občan, přeje-li si, aby se kvalita demokracie u nás zlepšila? Má oslovit některou ze stávajících stran, svého poslance nebo senátora, nebo vsadit na nové uchazeče o moc, jako je jihočeský hejtman Kuba? Nebo snad pro jistotu oslovit všechny?