Jak já jen obdivoval talentované lidi! Sám spíš odkázaný na dřinu a upocenost, záviděl jsem jim. Zejména, když měli svůj talent jaksi navíc. Třeba odborníci v jednom oboru, kteří se vyrovnali nebo téměř vyrovnali odborníkům z oborů jiných, někdy i dost vzdálených. Takový lékař, který „jen tak“ uchopil klarinet, zahrál si s kapelou a vystřihl sólo, že profesionální muzikanti uznale přikývli.

Ale pozor, právě tak jsem obdivoval jedince, do kterých by to nikdo nikdy neřekl a neočekával by to od nich, a najednou předvedou výkon, že odborníci žasnou. Vynikající brněnský dramatik sebral skupinu dělníků, studentů, číšníků, prodavaček; všechny pojilo nadšení pro divadlo. A nacvičil s nimi jedinečné představení Odysea na úrovni a s dopadem, jaký jsem nikdy před tím ani po tom nezažil.

Obdivoval jsem amatérské kapely, které i přes občasné kiksy hrály se srdcem a strhly posluchače, jak profesionálové často nedokázali. Škoda, že s nimi většinou nešlo po představení posedět u piva. Rychle balili a pospíchali domů, protože ráno museli do práce ve svém oboru.

Obdivoval jsem svého otce, když na šachovnici zle trestal klubové hráče, včetně druhé výkonnostní třídy, ač sám šachy nikdy nestudoval a soutěžně nehrál. Až s hráči první výkonnostní třídy míval potíže.

Snad protože to bylo ještě vzdálenější jeho povolání odborného lékaře, oslnilo mě ještě víc, když ho jednou na horách pozvali dva vášniví mariášníci, kterým chyběl třetí do hry, aby si s nimi zahrál. Táta se omlouval, že už si mariáš nepamatuje a že už to moc let nehrál; já ho neviděl hrát nikdy a tak jsem i pochyboval, jestli mariáš vůbec umí. A skutečně, zkraje se tátovi do hry vloudilo pár chybiček, prohrával už skoro dvě koruny a pánové si mysleli, že nachytali hejla. Brzy jim ale úsměv zmrzl na rtech. Jejich desetníčky a korunky se začaly vršit před tátou na stále větší hromádku, a táta dál flekoval možná trochu opatrně, ale vždy naprosto přesně. Pokusy jeho fleky přebít se nevyplácely, a když si nahlásil sto, neřkuli sto a sedmu, také doručil. I v červených. Na konci týdne oba hráči přiznali, že jsou ve svém okrese nejobávanější hráči a obvykle si mariášem přivydělávají. Tentokrát že je to maličko něco stálo, ale užili si skvělé hry a něco se snad i přiučili. Zvali tátu k nim do hospody a ptali se ho, zda se neminul povoláním. Táta si dál spíš hleděl medicíny a mariáš jsem ho už snad nikdy neviděl hrát. To si na těch horách zřejmě jen „odskočil,“ když ti profesoři mariáše jinak nedali.

Moje vlastní žena mi dala ochutnat, jaké je to pro předpokládaného odborníka, když nestačí amatérovi anebo mu sotva stačí. Ač jsem měl být odborně školený v literatuře, žena byla mnohem sečtělejší. Jen tak mimochodem, protože „opravdu“ uměla výuku matematiky a fyziky, kterou se zabývala a živila, zatímco já o jejím hlavním oboru nevěděl nic… Ona o mém oboru věděla asi tolik, co já, jenže ona jen tak, mimochodem.

Podobně mě uzemnil a uskromnil komunistickým režimem pronásledovaný řidič náklaďáku, který jako samouk četl americkou literaturu v originále. S vynikajícím pochopením a vhledem. Stal se jejím znalcem a mohl by vést nejméně rovnocennou disputaci s režimem schválenými universitními profesory. Ale rozvážel pečivo po Praze.

V terapeutické komunitě, kterou založil a vedl řádný profesor psychiatrie, pracovali také dva psychologové, vysokoškolsky vzdělaná psychiatrická sestra, na částečný úvazek další titulovaní odborníci, administrativní sekretářka – a Angelo. To byl vedoucí pracovní a sportovní terapie, jakýsi správce budovy, velmi schopný a zručný opravář, a zajišťovatel plynulého chodu celého podniku. Původem Ital, bývalý newyorkský kněz, který své povolání opustil pro krásnou farnici se čtyřmi dětmi. A který měl na pacienty a celou komunitu snad nejvíc osobní, pomáhající a hojivý vliv. O teoriích psychoterapie toho moc nevěděl, ale nějak lidem rozuměl a chápal je. Odborníci spíš přicmrndávali a někdy byli dost moudří, aby nepřekáželi.

Neuvěřitelně nadaná česká sportovkyně předvedla „talent mimochodem“, „en passant“, na vrcholné úrovni. Specializovala se na snowboard a ve svém oboru byla světovou špičkou. Ale také ráda lyžovala; dost dobře na to, aby i na lyžích závodila se světovou špičkou. Na olympiádě se jí podařilo nejlepší světové lyžařské specialistky na super-obří slalom porazit a získat zlatou medaili. Krátce po tom vyhrála zlatou olympijskou medaili ve „svém“ oboru, na snowboardu. Kvůli tomu na tu olympiádu vlastně přijela.

Možná, že ten příklad není docela přesný, ale v tom podstatném, v tom fascinujícím je snad nejvyhrocenější. Mě nedávno zasáhl příběh mnohem skromnější, ale také mnohem osobnější. A především – o tom samém.

Publikoval jsem povídku v internetovém časopisu. Takovou nic moc, ale lepší jsem neuměl. O mladickém romantismu, trampských ohníčcích, písničkách a snění o statečných kovbojích, dalekých ostrovech, krásných Malajkách, a také o Maruškách, které s námi u táboráčků sedávaly, nebo jsme si to alespoň vroucně přáli. Prostě o mladických tužbách. Které se v dospělosti jako by splnily, ale všechno bylo jinak, dočista jinak.

Zvláštní rys internetové publikace je, že autor může téměř okamžitě znát ohlasy čtenářů. Dobré, špatné, a třeba i žádné, což také něco říká.

Pan Rejzek v ohlasech pod čarou můj příběh implicitně přijal a nabídl mi i ostatním čtenářům svůj vlastní. Skvostně sevřený, na několika řádcích, brilantní obsahem i formou. Jak jako prvňáček s kamarády sledoval za deště duhu, která začínala hnedle u lesa. Skočil na kolo a jel tam, ale duha tam už nebyla. Kamarádi mu nechtěli věřit, že ji už nestihl. Vždyť ho sami viděli, jak opřel kolo o strom a procházel se z barvy do barvy. Chtěli vědět, jaké to bylo. Jenže on to neviděl a nevěděl.

A já pochopil, že nad čáru, jako skutečný pan autor, patřil pan Rejzek; já měl jen obdivně vydechnout v ohlasech pod čarou. Talent jeden zatracenej!