Všimli jste si, jak často různí řečníci brání „evropské hodnoty“? Vláda Petra Fialy čtyři roky provozovala“hodnotovou politiku“. Ondřej Vetchý se při obhajobě problematické Skupiny D zaklínal „hodnotovým ukotvením“. V médiích čteme a slyšíme o „správném hodnotovém systému“, který bychom měli budovat, „hodnotových postojích“ ušlechtilých spoluobčanů, jeden exministr dokonce zmínil „hodnotová usnesení“ současné opozice. A pan prezident, který kvůli „hodnotové“ negramotnosti nejmenoval jednoho ministra, vypustil v den výročí upálení Jana Palacha přímo „hodnotovou“ smršť: „Pokud bychom si z jeho odkazu měli něco vzít i po 57 letech, pak je to výzva, že nesmíme přestat hájit naše základní hodnoty. A také se nikdy nesmíme smířit s vývojem, který jde proti těmto hodnotám.“

Všude na ty hodnoty narážíme, kdekdo nám je připomíná – ale mohl by je někdo konkrétně vyjmenovat? Křesťané mají své Desatero. Češtináři ve škole se studenty občas hovoří o mravním řádu v souvislosti se skutky a postoji literárních hrdinů. Z totality si matně vybavuji kodex mladého budovatele komunismu, nebo jak se ten škvár jmenoval. Všechny ty evropské, demokratické a nezpochybnitelné základní hodnoty, které nám dennodenně připomínají různé „morální majáky současnosti“, jsou však pro mnohé z nás lehce nečitelné.

Slovo „hodnoty“ se častým používáním, respektive nadužíváním vyprázdnilo, ba získává lehce pejorativní nádech. Trochu to připomíná historii slova „soudruh“ za komunismu. Ten shluk hlásek mi byl tak odporný, že jsem ho při recitaci Nerudovy Romance o Karlu IV. ve verších „a napiv se, své velké dobré oči/ teď kradmo přes stůl po soudruhu točí“ na soutěži Pražské vajíčko nahradila spojením „po svém druhu“. A přestože nám na gymnáziu doporučili „soudruhovat“, důsledně jsem při oslovování profesorů používala slůvka „pane, paní“. Neprošlo mi to jen při tělocvičném nástupu, protože na tento předmět nás měla šéfka základní organizace KSČ.

Politické projevy i novinové stránky se v osmdesátých letech hemžily ustálenými pojmy, jež námi protékaly, aniž by cokoli zásadního sdělovaly. Vyprázdněné řeči totalit jsme po revoluci začali říkat „ptydepe“, byť Václav Havel s pomocí svého bratra ve hře Vyrozumění vytvořil ještě abstraktnější formu pseudojazyka. Vyprazdňování jazyka současných politických špiček a vznik nového „ptydepe“ by angažovaný dramatik a filosof jistě považoval za roztomilý dějinný paradox.

Při vší úctě k současnému prezidentovi, v proklamování veřejných „hodnotových postojů“ k historii a politickým osobnostem má uvnitř naší generace celkem „hodnotný“ náskok. Proto musí počítat s tím, že jím preferované „základní hodnoty“ nemají pro mnohé z nás zcela jasnou „hodnotovou hierarchii“, což logicky způsobuje naši „hodnotovou dezorientaci“. Uvítala bych, kdyby byl on i ostatní politici při používání slova „hodnoty“ střídmější.

Psáno pro MF Dnes, 31. 1. 2025