Milí čtenáři, dokud jsem byl děckem školou povinným, konec srpna byl pro mě utrpením. Vidět neustále to „hurá, škola volá!“ v každém obchodě bylo deprimující. Ve škole jsem se převážně nudil a některé ty hodiny byly skoro k nepřežití, vězení light. O ranním vstávání ani nemluvě; konstitučně jsem noční sova už od kolíbky.

V blahém věku 48 let už se hromad sešitů a pravítek, které na mě vyzývavě hledí v místním Tescu, obávat nemusím. Ale jedna věc ve mně zůstala, ta, která mimo jiné vedla ke vzniku Zapomenutých příběhů: přesvědčení, že znalosti lze získat i zábavnějším způsobem, než je strnulé sezení v lavici, zatímco se učitel už pošestnácté snaží milému, leč hloupému Honzíkovi vysvětlit, co je to přepona a co jsou odvěsny. (Tím hůř, pokud Honzík ani není milý.)

A tak vám k začátku nového školního roku představuji nový projekt, svůj anglicky psaný Substack. Jmenuje se „The Central European Blog“ a bude přinášet zejména články z historie a současnosti střední Evropy. Myslím si, že náš region je zajímavý, zažil hodně „syrové historie“, a že ta historie může být poučná i pro cizince.

Nebudu se tam téměř vůbec věnovat současné politice, zejména pak ne té „pěně dní“, kolem které se neustále otáčejí sociální sítě. Jednak mě ty zdejší babišovsko-fialovské spory opravdu příliš nezajímají, jednak je v internetové anglosféře beztak už moc horko, a přidávat se k tamní kulturní válce je tak trochu jako lít benzín do již hořící rafinerie. Už vůbec nemá smysl řešit tam západní témata. Západní čtenáři nepotřebují být informováni, že Pákistánci v Bradfordu znásilňovali malé Angličanky, nebo že Jason Arday byl podvodník; tam už to velice dobře vědí. Tyhle informace má smysl občas přenést od nich sem, nikoliv naopak.

Proto budu tedy spíše psát o tématech „nehorkých“, méně virálních, ale takových, ze kterých se dá trochu poučit. Nejsou určeny pro miliony lidí, spíš tisíce těch, kteří se rádi začtou.

(Samozřejmě, pro nás Čechy bude řada těch témat známých. Pro vás je to pak spíš pocvičení v samotném čtení anglicky. Ale možná vás některá témata stejně zaujmou nebo překvapí.)

Můžete mi i trochu pomoci. Jednak vlastním odběrem, jednak tím, že třeba pošlete odkaz na můj Substack svým známým z ciziny. Placený není a zatím to ani neplánuji, všechny články jsou otevřené.

Základní odkazy:

Samotný blog: Odkaz

Odběr pomocí RSS: https://komando1.substack.com/feed/

_______________________________________________________________________________________

Proč vůbec anglicky? Inu, z banálního důvodu: trávím teď hodně času s AI, se kterou komunikuji anglicky, a v pauzách se mi obtížně přepíná do češtiny. Jde to, ale nikoliv lusknutím prstu. Pokud mám zrovna 15 minut času v mezerách, kdy robot pracuje sám, jednodušší je „nepřepínat“ a napsat nějaký kousek textu anglicky. Je to tedy tak trochu znouzectnost.

Neznamená to, že přestanu psát česky, nemám nic takového v úmyslu. Prostě jen „dvojkolejný provoz“.

V současné době je tam cca deset článků a nějaká základní komunita už vznikla, byť proti té zdejší je velmi malá – odběratelů e-mailem je teď 54, celkových sledujících 93. Nejčtenější článek, ten o Minitelu, má zatím 546 přečtení; průměr je spíš kolem 300. Pár vzorků:

Remembering the King Who Drowned – o bitvě u Moháče, jejíž pětisté výročí právě uplynulo. Skoro každý umí vyklopit letopočet, málokdo o ní ví něco více.

Minitel, the Forgotten French Internet – malé vybočení ze střední Evropy, inspirováno navazujícím článkem, částečně relevantní v kontextu toho, jak se teď v Bruselu přetřásá digitální suverenita EU.

… and Realists Learn to Shoot – o poklesu prestiže němčiny ve střední Evropě.

When the Brotherly Tanks Arrived – druhý nejčtenější článek, budu jej přetiskovat každého 21. srpna.

Zábavné je, že i v této současné mikrokomunitě, například v komentářích na Redditu, je vidět určité kulturní rozdíly. Zareaguje-li Američan, typicky napíše něco jako „Great article, I enjoyed it.“ Od Čecha se dočkáte spíš něčeho jako „Není to úplně přesné, máš tam chyby a nikoho to stejně nebude zajímat.“ Případně poťouchlé „rady“, že AI by to napsala lépe.

No, AI to nikdy psát nebude, byť s ní konzultuji gramatiku – do nějaké míry. Není mým cílem znít jako dokonalý Yankee nebo hlasatel BBC. Zrovna v té globální anglosféře jsou na to, že každý kout světa mluví anglicky trochu jinak a dělá trochu jiné chyby, naprosto zvyklí, a je to i určitá známka autenticity. V menším jsme na to zvyklí i u nás. Vousatý profesor češtiny si může dovolit říci něco jako „Já neumím píti přímo z lahve!“, kdežto od blogera-horníka z Karviné by to znělo ku**a divně.

Takže nějaké chyby tam zůstanou
Díky za čtení!

M.

Hudební epilog

Je mým upřímným přáním, abych na Substacku neskončil jako „božská“ Florence Foster Jenkinsová.