Rád bych věřil, že na problematiku diskriminace má většina občanů stejný názor: diskriminace kohokoliv pro cokoliv je špatná, občané jsou si rovni. Výklad těchto základních zjištění již zdaleka tak jednotný nebude. Lidé, tedy muži a ženy, jsou si sice rovni, ale nikoliv stejní, a respekt k této zjevné odlišnosti je pro lidskou společnost životně důležitý. Nemá však nic společného s diskriminací, jak se nám mnozí snaží namluvit.

O tom, že by žena a muž, pokud vykonávají stejnou práci, by měli mít i stejnou mzdu, pochybuje málokdo. Najdou se občas v praxi výjimky – často pouze tvrzené – ale nedomnívám se, že by toto bylo nějakým mimořádným problémem našeho veřejného života, jak se nám mnozí snaží namluvit. Přesto jsme v Evropě považováni za outsidery. Rozdíly v odměňování mužů a žen je prý u nás 16 -18 % - máme tedy jedno z nejhorších míst v EU. Avšak záměna rovnosti a stejnosti je, podle mého názoru, jedním z hlavních problémů obrany proti skutečné diskriminaci, obraně skutečných lidských práv na straně jedné, a neustávající představy, že čím bude více právních předpisů, tím bude lépe. To nabývá často až komických rozměrů

Tak např. přijala Evropská unie směrnici o mzdové transparentnosti (Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2023/970), která má být u nás vložena do právního řádu ještě do června příštího roku . Podle ní zaměstnavatelé budou muset mít vlastní systémy odměňování, zajištující stejnou odměnu za vykonanou práci nebo práci stejné hodnoty, podle kterých budou určovat zaměstnancům mzdy. A to systém, který si sami nastaví a který bude neutrální k pohlaví zaměstnanců. Stát jim pomůže tak, že prý jim poskytne analytické nástroje nebo metodiky, které jim pomohou správně posoudit hodnotu práce zaměstnanců podle neutrálních kritérií – tedy podle dovednosti, úsilí, odpovědnosti a pracovních podmínek. Dovedete si představit, jak každý podnikatel, který zaměstnává lidi s takovou „pomocí státu“ naloží? Já také… Obávám se, že jde jen o další „new deal“ evropské politiky: dobře míněné, mizerně provedené.

Avšak nedosti na tom. Podnikatelé budou mít podle této směrnice za povinnost podávat zprávy o rozdílech v odměňování mužů a žen a to zaměstnavatelé s 250 a více zaměstnanců každoročně, zaměstnavatelé s se 100-250 zaměstnanci jednou za tři roky, zaměstnavatelé s méně než 100 zprávu podávat nemusí, ale mohou. A to orgánu, který určí stát. O tom, jak tento nově vytvořený úřad bude a na základě jaké kvalifikace a kritérií zaměstnavatelům kontrolovat plnění této směrnice, se v ní ovšem nehovoří. Podnikatelé se tedy mají na co těšit. MPSV již , nutno přiznat, že s jistými rozpaky, připravuje podklady…

K čemu je to však celé dobré ? Nemohu se však zbavit dojmu, že všechna tyto jinak dobře míněné snahy se v mnoha směrech staví proti rodinnému životu a mateřství. To usilovné srovnávání nesrovnatelného. Všechny ty řeči o tom, že mateřská dovolená brání ženám v kariéře, že snižuje dobu jejich praxe a růst kvalifikace, mohou být do jisté míry pravdivé. Ale nemělo by být mateřství postaveno na úroveň účasti v pracovním procesu a nikoliv být jeho překážkou ? Nejde však zde o problém celé naší současné evropské civilizace ?