Sněmovna vládě zatrhne nouzový stav, a tak si ho vláda vynutí jinak. Zaklíná se jeho nezbytností, a přitom pošlape Ústavu, které slibovala věrnost. Kde jsou moudří a stateční politici, když je akutně potřebujeme?

Kde je prezident, aby pomohl v Ústavní krizi?

Jako žena chci žít svůj obyčejný život, jako advokát chci pomáhat lidem a jako spisovatelka psát knihy o rodinných vztazích. Chci mít vládu složenou z těch nejlepších a nejodvážnějších, z takových, kteří promýšlejí čtyři tahy předem. Takovou, která ovládne zklamání, unese prohru jako chlap, semkne se jako jeden muž, předstoupí před svůj lid a řekne: „Dobrá tedy, poslance jsme nepřesvědčili. Jenomže my tady přece nejsme jenom pro ně. Jsme tady kvůli slibu, který každičký jeden z nás kdysi dávno dal svému lidu. Musíme myslet zejména na něj, na Česko, proto se ovládneme a nerozbrečíme. To přece matky učí svoje děti, a sebeovládání je mimochodem základní výbavou každého politika. Prohráli jsme jedno hlasování, ale život jde dál a my to přece zvládneme.

Občané, nebojte se, zachovejte klid, pro většinu pomocných kroků přece nouzový stav akutně nepotřebujeme. Budeme dál činit, co je v našich silách, možná i víc než nám zákon dovoluje, protože žádné právo nemůže pamatovat na výjimečné stavy. Chraňte se sami, každý individuálně, podobně jak to činíte v posledních měsících. Noste roušky, ještě lépe respirátory, dodržujte rozestupy, myjte si ruce, zvyšujte sami svou imunitu, trochu sportujte, méně jezte a venku vyřizujte jen to nejnutnější. Co půjde, zařiďte z domova, přes e-shopy, online. Kdo chce naočkovat, tomu pomůžeme, aby vakcínu dostal co nejdříve. Kdo umdlévá a finančně kolabuje, pro toho máme záchranný program. Kdo chce otevřít malou provozovnu, nechť dodrží pravidla hygieny a pohlídá omezený omezí počet lidí. Jsme s vámi a myslíme na vás.“

V závěru takového státnického prohlášení měla následovat jedna výzva a jeden slib: Co chceme po vás, milí občané, to budeme bezpodmínečně dodržovat sami, protože největší úctu k nařízením jako v pohádce musí mít zákonodárce sám. Ti nejviditelnější mají jít příkladem a všichni společně musejí tahat za jediný provaz. Pak ještě chci vidět odvahu přijmout realitu, víru, že naděje stále existuje, a pokoru, s níž předstupují před svůj národ. Zpupnost a nabubřelost anebo pýchu jim jako žena a ani jako občan neodpustím. Protože moje statečná a odpovědná vláda bude po právu odpovědnost požadovat i po mně.

Právo do země zašlapáno

Jenomže namísto odvážné vlády tu máme vedení, jež nepřestává experimentovat s občany své země. Přenést odpovědnost na hejtmany byla další možnost, a mimochodem docela dobrý nápad. Jsou lidu a jeho problémům blíž, mohou vyhlašovat stav nebezpečí, uložit pracovní výpomoc, například studentům lékařských fakult v nemocnicích, nařídit firmám povinnost poskytnout věcné prostředky k řešení krizové situace a zejména se mohli opřít o pružné ustanovení o organizaci dalších nezbytných opatření. Každý kraj mohl reagovat ve spolupráci, ale i odlišně podle aktuálních dat a čísel. Jaká škoda, že se zalekli se odpovědnosti a požádali vládu o nouzový stav.

Pak přišla neděli a po poledni zemřelo právo. Pokud šlo do té doby jen o nedostatek odvahy, od nedělního odpoledne už jde o kroky protiústavní. I ve válce, i v pandemii je Ústava tím největším korektivem, a pokud o pár dní dříve Sněmovna řekla nouzovému stavu NE, pak si vláda nemůže jako v supermarketu objednat u hejtmanů nový návrh, aby tím zlegalizovala protiprávní stav. Učinila tak navzdory hlasitému varování právnické veřejnosti, která složila věrnost ústavnosti, principům demokracie a dělby moci.

A pak si pokládám otázku, kde je prezident. Ten, jenž je hlavou našeho státu a jako morální autorita si měl už o víkendu svolat představitele všech politických stran, Parlamentu i vlády a jejich diskusi měl moderovat. Přimět je k dohodě, která by zklidnila rozbouřené vody. Ukázat všem, že to jde i bez porušování práva, bez zbabělosti a podlosti.

Všichni veřejní činitelé skládají Ústavou požadovaný slib. Cožpak už naše vláda zapomněla, jak přesně zní ten její? Článek 69 odst. 2 Ústavy České republiky říká, že slib člena vlády zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“ Zachovám Ústavu a nezneužiji postavení.