NEŠTĚSTÍ: Přežil jsem letadlo
Tato úvaha se netýká lidského neštěstí, ale štěstí. Jak jste zaregistrovali, jeden Angličan nedávno přežil strašlivou leteckou nehodu v Indii, aby odešel po svých, ačkoli na místě zůstaly stovky mrtvých. Včetně jeho bratra. Tento muž, pravda, seděl u nouzového východu a nebyl to první případ přežití člověka na stejném sedadle.
Ale nejde mi o detaily známého případu nebo pravou příčinu pádu; jde mi o prostou kolonku, kterou psychologové vedou právě pro jedince, co sami a jediní přežili obrovský masakr. Té kolonce se kupodivu nijak neříká, ale existuje, i když se nebudeme aspoň zezačátku obírat šťastlivci (idioty?), kteří o věci už nikdy víc nepřemýšlejí. Budeme se zabývat průměrným, ale „proplesknutým“ občanem, co dostal čočku a její stigma chtě nechtě (“chca nechca“) nese do konce života asi jako nějakou černou tečku na ruletě a výslovnou výčitku: „Tak to vidíš! I dva kojenci tam uhořeli… a ty ne, ty tu zabíjíš čas už dalších padesát let.“
I když… Opravdu půjde o padesát let?
V tom se právě může vyvrbit problém, který psychologie zná a občas zkoumá. Roli sehraje i podvědomí a určitá možnost, že přeživší později usiluje, i když bezděky, o jakési dovršení, vlastní smrti. A když neusiluje, číhá stejně nebezpečí. Je jím opak: přehnaná radost.
Takový zachráněný sice je pár dní v šoku, ale pak se vzpamatovává. Co zažívá? Není to pravidlem, ale někdy znechuceně přijímá gratulace. A měl by být znechucen, on si gratulace přece nezasluhuje. A zač by si je taky zasluhoval? Já to nevím!
Anebo trochu jinačí situace. Po určité doby se Jediný otřepe… a řekne si: „Žiju. Takže fajn. Odteď si teprve život začnu řádně užívat. Doteď jsem si ho nevážil. Hej hola, hurá na kolotoč.“
A chodí na kolotoče nebo skáče padákem a dělá to tak dlouho a tak bujaře, až se nutně zmrzačí. Anebo se zabije.
Vždy je ostatně zvláštní zjistit, jak a kde podobná osobnost (pseudo-osobnost) život zakončila. A jistě, nemusí jít o nic zvláštního, ale... Někdy ano. Někteří třeba i spáchají sebevraždu a nutně je to pokaždé dáváno do souvislosti s někdejším štískem.
Nebo stačí netypický druh smrti a souvislost vyvstane. Stručně řečeno, nechtěl bych takovým zázračně vyvázlým pánem ani moc být. A jaksi bych měl, říkám si, stále a stále pocit, že mi dal Bůh druhou šanci, ale někde jistě číhá i Satan a šanci dodatečně zmaří. Rafinovaně. Tak například na zebře. Na zebře pro chodce. Anebo… Veškeré další příklady si vypište ze známé hororové série Nezvratný osud. První díl je, mimochodem, velice zdařilý. Ty další méně.
A recept na to, jak žít i dál po šťastném znovuzrození?
Zkrátka není. Obecně tu neplatí nic. A skutečně jenom málokdo zvládne jít nejlepší z cest, a totiž věc zcela vytěsnit, jako by se nestala. Je-li toho vůbec někdo schopen, já netuším; zato vím, že ti ostatní budou na moment své záchrany myslet do nejdelší smrti. A co podniknou? Buď si na sebe budou dávat až přemrštěný pozor a doplatí na to (možná trochu podobně jako Fuksův pan Theodor Mundstock), nebo naopak propadnou vizi, že je Bůh miluje a jsou nesmrtelní, a tak jim nyní asi projde i zapálení Říma.
Ale… Neprojde… Samozřejmě. A babky to ví. „To letadlo uhrál, ale pak amatérsky zkoušel Švandu dudáka a zabila ho kulisa.“
„Tak to vidíte. A já to hned říkala, pani Ouholičková, že má osud prsty dlouhý.“
„A víte, že se tomu taky nedivím? Jaká by to byla potom spravedlnost?“
„No, ale to divadlo přece hrát nemusel. Nutil ho někdo?“
„Ne, to nemusel. Ale našlo by si ho to, lotra, stejně. Světu se nedá vzdorovat.“
„Jo, jo. A kosmu vůbec. Našlo by si ho to jinde.“
Utnu ty odporné babky a přeji všem, co zázrakem přežili nějaký obří karambol, aby „zázrak“ dokázali nechat úplně plavat a aby je neovlivnil ani tím, ani oním směrem. A aby se šťastně a s čistým svědomím dožili stovky.
