Ano, věděl to už pravěký lovec, který zvedl hlavu na světelným smogem neznečistěnou oblohu, a viděl ty myriády zářících hvězd. Věděl to, i když obloha byla temná a sršely z ní blesky. A tak to lidé začali připisovat bohům. Nejprve mnoha, protože toho nevysvětlitelného bylo hodně. Jak postupně více poznávali přírodu, racionalizovali svoji víru a už jim stačil jen jeden všemocný Bůh. Je zajímavé, že na to přišli téměř všichni nezávisle a na různých místech a tak má ten Bůh i různá jména. Ala ta podstata je tatáž. To, co je nám těžko pochopitelné a to, co nám dělá starosti.

Jak běžela staletí, tak rozum prohluboval poznání a bohu ubyla fyzika, chemie i astronomie. S tou poslední byl dost problém a někteří kacíři to zaplatili nebo málem zaplatili životem. To proto, že bůh sídlil tam nahoře. Dnes máme chytré mobily, létáme do vesmíru, cestujeme po celé Zemi, ale přesto kostely a katedrály dále stojí a pečujeme o ně. Pro jistotu, „co kdyby?“ nebo z úcty k odkazu našich předků? Stále většině z nás mají co říct. Ten vznešený prostor s klenbou vysoko nad naší hlavou, kde se myšlenky samy rozlétnou. Někomu přinesou uklidnění v hektické době, jinému naději.

Věřící se zde modlí, hledají útěchu. Modernisté vedou úvahy o tom, zda bůh je muž nebo žena. Ono je to přece úplně jedno. To, že se k němu většina obrací jako k muži, vyplývá z toho, že civilizace byla původně mužskou záležitostí. Jestli se k němu žena v kostele modlí slovy: „Panebože, ty jako žena víš, jak to tu máme těžké, tak prosím pomoz“, je úplně jedno. Bůh totiž nemůže být ani muž ani žena. Je to princip. Něco transcendentního a tedy neuchopitelného.

Bůh se už neplete do vědy a infrastruktury kolem nás. Je to duchovní záležitost, protože každý z nás má rozum a duši. Rozum je ten, co na všechno hledá odpovědi a duše ta, co někdy neví a pochybuje. Všimněte si, symbolicky „ten“ a „ta“. Rozum se oklepe, ale duše je zranitelná. Ateisté se slovu bůh vyhýbají a přesto i nad nimi cosi je. Protože rozum na všechno nestačí. Nevíme, proč jsme lidmi a z čeho naše inteligence pramení a v čem spočívá. Vytváříme umělou inteligenci, ale té své stále nerozumíme. Proč zrovna my a jdeme správným směrem? Tyto otázky si kladou i slavní vědci a Jiří Grygar, známý astrofyzik a popularizátor vědy, není žádnou výjimkou. Jsme ve vesmíru sami a jedineční nebo jen jedni z mnoha, ale odděleni propastí prostoru a času? Proč se z dlouhodobého hlediska vyplatí být dobrý, když kolem vítězí tolik padouchů? A jaký budu já?

Cosi chce, aby nás takové otázky napadaly a my na ně hledali odpovědi. Je jedno, jestli je to cosi v nás nebo nad námi. Buďme rádi, že to cosi máme a hýčkejme si ho. Dokud ho budeme mít, nebude to s námi tak zlé. Krásné Vánoce.