Existují dva typy lidí: ti, kteří milují přirovnání, a ti, kteří je nenávidí. A pak je tu třetí skupina – lidé, kteří je používají v politických diskusích. To je zvláštní druh, který se vyvíjel dlouhá léta v prostředí sociálních sítí, televizních debat a hospodských stolů, až dospěl do dnešní podoby: tvor, který místo argumentů tasí metafory jako pistolník kolty. A většinou míří vedle nebo se trefí do nohy.

Přirovnávání v politice má zvláštní kouzlo. Je to takový intelektuální instantní nápoj: stačí zamíchat a hned máte pocit, že jste řekli něco zásadního. Oponent není jen člověk s jiným názorem – je to fašista, nacista, dezolát, lepšolid, rusofil, sluníčkář, koblihář, pražská kavárna, venkovský buran… a kdybych pokračoval, zaplníme celou botanickou zahradu nálepkami, které se chovají jako invazivní druhy. Jednou je vypustíte a už je nikdy nedostanete zpátky.

Proč to vlastně děláme? Kořen tohoto neblahého zvyku je překvapivě jednoduchý: přirovnání je zkratka. A lidé milují zkratky. Zvlášť když se jim nechce přemýšlet, nebo když by přemýšlení mohlo vést k nepříjemnému zjištění, že svět je složitější, než se zdá.

Přirovnání funguje jako emocionální granát. Nemusíte vysvětlovat, proč s někým nesouhlasíte – stačí ho přirovnat k něčemu, co všichni nebo aspoň vaše bublina považují za špatné. Je to argumentační ekvivalent toho, když dítě ve školce řekne: „Ty jsi ale blbej.“ A ostatní děti se přidají, protože to zní dostatečně definitivně.

Další důvod je sociální. Přirovnání vytváří kmenovou identitu. Když někoho označím za „dezoláta“, automaticky tím říkám: „Já jsem ten chytrý, ten uvědomělý, ten, kdo stojí na správné straně dějin.“ A když někoho označím za „lepšolida“, sděluji: „Já jsem ten obyčejný, ten poctivý, ten, kdo vidí realitu bez pozlátek.“ V obou případech jde o totéž: potvrzení vlastní morální nadřazenosti nad oponentem.

A konečně – přirovnání je zbraň pro líné mozky. Logický argument vyžaduje práci a to bolí. Přirovnání vyžaduje jen emoci.

Jak na to reagovat? Možností je několik, ale žádná není úplně bez rizika.

1. Ignorovat. To je strategie „zenového mistra“. Oponent na vás křičí, že jste nacista, a vy odpovíte: „Děkuji za váš názor.“ Je to krásné, ale většina lidí to zvládne asi tak dlouho, jako vydrží neškrábat se po komářím štípnutí.

2. Zeptat se „V čem přesně spočívá ta podobnost?“ Tahle otázka má sílu atomové elektrárny. Najednou se totiž ukáže, že oponent vlastně neví. A když ví, často zjistíte, že jeho definice nacismu je zhruba stejně přesná jako definice kvantové fyziky od člověka, který ji viděl jen v seriálu Teorie velkého třesku.

3. Převést přirovnání do absurdna „Jsem nacista? Výborně. A vy jste asi Gandalf, že?“

Humor je skvělý způsob, jak odzbrojit agresi. Jen pozor – někteří lidé humor nepoznají ani kdyby na ně mával z billboardu.

4. Vrátit diskusi k věcné rovině „Dobře, nechme stranou nálepky. Jaký je váš konkrétní argument?“ To je strategie pro odvážné. Vyžaduje trpělivost, sebeovládání a víru v to, že racionální debata je možná. Někdy je. Jindy je to jako snažit se vysvětlit kočce daňový systém.

A co jsou vlastně ty „správné hodnoty“? To je otázka, kterou si lidstvo klade od doby, kdy první člověk ukradl druhému mamuta a třetí člověk se snažil rozhodnout, kdo měl pravdu. Správné hodnoty jsou jako švýcarský nůž – každý tvrdí, že je má, ale každý má jiný model.

Obvykle se pod nimi skrývá směs:
- osobních zkušeností,
- rodinné výchovy,
- kulturního prostředí,
- a toho, co jsme si přečetli na internetu ve dvě ráno.

Když někdo říká „já zastávám ty správné hodnoty“, většinou tím myslí: „Moje hodnoty jsou ty, které by měli mít všichni ostatní.“ A když někdo tvrdí, že jeho oponent žádné hodnoty nemá, obvykle tím myslí: „Má jiné hodnoty než já, což je nepřípustné.“

Možná by bylo lepší přestat hledat „ty správné hodnoty“ a začít hledat „sdělitelné hodnoty“. Takové, které dokážeme vysvětlit bez přirovnání k Hitlerovi.

Demokracie v diskusi nekončí ve chvíli, kdy se lidé neshodnou – to by byla zatraceně krátká demokracie. Končí ve chvíli, kdy se přestane předpokládat dobrá vůle druhé strany. Jakmile si řekneme „ten člověk není oponent, ale nepřítel“, přestáváme vést dialog a začínáme vést výpravu. A výpravy, jak známo, nejsou o argumentech, ale o dobývání území. V tu chvíli už nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo koho umlčí, přeřve nebo přirovná k něčemu dostatečně odpudivému. Demokracie stojí na ochotě poslouchat i to, co nás irituje, a na víře, že druhý člověk není karikatura, ale bytost s vlastním příběhem. Jakmile tohle opustíme, nezbude nám diskuse – jen soutěž v tom, kdo dokáže rychleji najít silnou urážku.

Prokletí přirovnávání je staré jako lidstvo samo, ale sociální sítě mu daly steroidy. Přirovnání je rychlé, jednoduché a emocionálně uspokojující. Bohužel je také destruktivní, protože zabíjí možnost porozumění.

Reagovat na něj lze různě – ignorovat, ptát se, žertovat, nebo trvat na věcné debatě. Ale nejdůležitější je uvědomit si, že přirovnání není argument. Je východiskem z nedostatku argumentů. Je to jen nálepka. A nálepky patří na sklenice marmelády, ne na lidi.

A pokud už musíme přirovnávat, tak prosím s mírou. Jinak se jednoho dne probudíme ve světě, kde bude každý každého přirovnávat k něčemu, co ani neumí správně vyslovit. A to by byla škoda. Ale copak si dají lidé poradit?