Pořád mám pocit, že problémy zdravotnictví jsou ze všech stran mlženy a kritizovány. Kritika a návrhy, a to včetně návrhů všech politických stran, mi připomínají návrhy na odstranění problémů v dobách reálného socialismu. Tehdy se také myslelo, že když přestanou podvádět řezníci a zelináři, bude banánů a svíčkové dost pro všechny.

Zdravotnictví si hraje na tržní systém a tuto hru doplňuje takzvanou netržní solidaritou, ani jedno nefunguje. Všichni si tady hrajeme jakousi schizofrenní hru a někdo tomu dokonce věří.

Diskuse o ziskovosti a neziskovosti jsou naprosto trapné, neboť cenové vyhlášky, které jsou administrativním centrálním rozhodnutím, stanovují, na čem se vydělat dá a na čem nedá. Proto, když nějaké zařízení směřuje k výkonu lukrativních „zakázek“, odvozuje toto směřování od chybných normativů daných vyhláškou. Ten, kdo vyhlášku stanovuje, v zásadě rozhoduje o možném „zisku“ či „ztrátě“.

Ve většině nemocnic pracují lékaři, kteří mají kromě úvazku v nemocnici ještě navíc svou soukromou praxi. Tato symbióza umožňuje třídit pacienty a výkony vhodně tak, že soukromá praxe je zisková. Nemocnice pak vykonává ty nevhodně oceněné nelukrativní zdravotní výkony pro pacienty, kteří jsou v „péči“ těchto praxí. Často jsou tyto ambulance, ba i celá oddělení v areálech státních nemocnic. Běžný návštěvník nemocnice si této „vnitřní struktury“ ani nevšimne. Nebudu dále rozvíjet detaily dalších aspektů těchto symbióz, jako například o „přemisťování“ zdravotnického materiálu, ale nemohu nezmínit, že jsem při auditu účetních dokladů nemocnice nedokázal pochopit, že v lůžkovém oddělení je průměrná spotřeba víc než tři injekční jehly za den na lůžko.

Tahle hra, kompenzující skrytým způsobem některým lékařům jejich nízké příjmy, však byla v některých krajích brutálně narušena převodem nemocnic na akciové společnosti. Pro ředitele akciové společnosti je totiž výše popsané chování lékařů standardním střetem zájmů a řeší ho. Nicméně zdravotní péče je následně sice efektivnější, ale také méně kvalitní. Pokles kvality je způsoben odchodem mnohdy vysoce kvalitních lékařů, kteří nehodlají pracovat za mrzký jediný příjem za službu v nemocnici

V tomto světle koncepce ODS opravdu snižuje kvalitu lékařské péče. Autoři dokonce možná ani nedomysleli, že tím i zvýšili sociální rovnost, neboť kdo chtěl, aby ho operoval skutečný specialista, se nejprve objednal do soukromé ambulance příslušného operatéra. Zkomplikovali tím mnoha lidem život, a proto tento koncept vyvolává značný odpor. Řešení ODS je v podstatě výhodné pouze pro úspěšné soukromé nemocnice a na nemocnicích nezávislé lékařské praxe, protože se tím zvyšuje jejich konkurenceschopnost. Všechny ostatní to ve své podstatě poškozuje, protože ta neoficiální řešení jsou jaksi zaběhaná a v podstatě fungují.

Nevím, zda „zestátnění“ nemocnic navrhuje ČSSD ve své ideologické naivitě a je obratně zmanipulovaná příslušnou lobby, nebo zda v tom jsou i jiné interesy. V každém případě je to v podstatě jedno.

Lhostejné je i to, která koncepce zvítězí, protože tohle vše je jen drobný problém. Zásadní problém - stejný v celé EU - je určení hodnoty zdraví. Všichni totiž vychází z předpokladu, že zdraví má pro všechny stejnou hodnotu. Že tomu tak není, nás přesvědčuje denně to, že se lidi přežírají, ožírají a podobně. Mně to vůbec nevadí, na rozdíl od politických pečovatelů, kteří se snaží například kouření téměř zakázat. Prostě respektuji svobodné rozhodování, které mi však v oblasti péče o zdraví není umožněno, nebo alespoň ne oficiálně a ne zcela.

Tím, že je jaksi demokraticky ustanoven normativ standardu nákladů na péči o zdraví, který je pro všechny teoreticky stejný, je prostě dán souhrnný limit pro daný systém. Z každého limitu nutně plynou omezení. Máte-li například pro 30 zaměstnanců nakoupit za 10 milionů auta, mercedesy to asi nebudou.

Diskuse o tom, kolik si kdo cení svého zdraví a jakým „autem chce jezdit“, jsou téměř nepřípustné a vinou se logikou „když mercedes, tak pro každého“. Nadstandardní péči „koupit“ lze a nemyslím tím televizi na nemocničním pokoji. Vždy to šlo, bez ohledu na systém, lišila se vždy jen legálnost tohoto nákupu. Jen cena nelegálních komodit je vždy poněkud vyšší.

Je nutné překročit tabu a říct, co je standard pro každého a co je holt ten „mercedes“. Řešení však naráží na morální tabu, protože ten rozdíl mezi standardem a nadstandardem je mnohdy rozdílem mezi životem a smrtí.

Nic nevyřešíme, dokud neopustíme morální tabu - kdo na to nemá, nedostane nadlimitní péči a možná dřív umře. Je to kruté, někdo řekne, že je to nemorální, ale jiné řešení se podobá reformám socialismu bez odstranění vedoucí úlohy KSČ z ústavy.