Nedávné rozhodnutí o odkladu platnosti tzv. schengenského prostoru pro Českou republiku a další nováčky Evropské unie vzbudilo celkem pochopitelnou vlnu nevole ze strany občanů těchto států. Co si také myslet o chování samozvané instituce jménem Evropská komise, která svým přístupem k tzv. „nováčkům“ ukazuje, že ve společenství zvaném Evropská unie neplatí „rovnost“ mezi členy. Malé státy, chcete-li nováčci, mají omezené možnosti a nestejné nároky oproti státům ostatním (zejména tandemu Francie – Německo), ale je po nich vyžadováno striktní plnění všemožných unijních nařízení a vyhlášek, které zmíněné „větší“ státy pravidelně a bezstarostně porušují.

Je přirozené, že pokud byl stanoven termín vstupu naší země do Schengenu na rok 2007 (občanům bylo toto datum slibováno) a Evropská komise následně prohlásí, že termín platnosti bude odložen, jedná se minimálně o velmi nestandardní jednání a chování a s takovým bychom souhlasit neměli.

Podíváme-li se však na tuto problematiku zblízka, tak vidíme, že zdaleka není černobílá. Platnost tzv. schengenského prostoru neznamená pro daný stát jen zrušení kontrol na hranicích, což zní pro mnohé velmi lákavě, nýbrž také věci, které nám radosti zrovna nepřidají.

Benjamin Kuras velmi výstižně ve svém článku „Nezruší hranice? Skvěle“, popsal jeden velmi palčivý problém. A to ten, že za předpokladu platnosti Schengenu se dá očekávat příval velkého množství imigrantů do naší země. Na jednu stranu je pravda, že všichni obyvatelé Evropy, tedy včetně imigrantů s občanstvím té které země, mají již dnes právo na vstup na území kterékoliv evropského státu, ale bez Schengenu nemají právo na trvalý pobyt. Představme si, že Schengen jednou opravdu vstoupí v platnost. Vzhledem k současným problémům ohledně integrace imigrantů v Evropě a také tomu, že občan EU má právo pobírat sociální dávky v kterémkoli státu evropské pětadvacítky, by se Česká republika stala s největší pravděpodobností jednou z nejžádanějších cílových stanic pro imigranty ze států západní Evropy (a nejen z těch).

Schengen má však i další negativa. Často proklínaný eurozatykač, který umožňuje trestat „občana EU“ v jiné zemi EU za „trestný čin“, který v jeho zemi trestný není, má v schengenském prostoru bohužel značné opodstatnění. Dále je záhodno kriticky se zamyslet vůbec nad celým fundamentálním základem Schengenu. Potřebujeme skutečně nutně rušit hranice? Skutečně se chceme zbavit přehledu nad tím, kdo se na našem území pohybuje?

Je vidět, že v otázka schengenského prostoru budí nepříjemné dilema. Na jednu stranu je s námi evidentně zacházeno jako s druhořadými, na stranu druhou platnost schengenského prostoru nepřináší nic, o co bychom měli stát. Jak z toho ven? Co takhle provést menší „revoluci“ a spolu se státy „zdravého jádra“, tedy těmi, které nejsou poznamenané léty reálného (euro)socialismu (jako je např. Slovinsko, Polsko, Maďarsko) zavést vlastní systém volného pohybu osob? Tento druhý „Schengen“ by bezpochyby přispěl k ozdravění evropského ovzduší a rozhodně by zamezil tomu, aby se jeho státy staly cílovými stanicemi tisíců pobírání dívek chtivých lidí. Třeba by taková secese také předznamenala rozpad současné podoby Evropské Utopie.