Jaké chování by se dříve či později mohlo objevit vůči pacientům, jejichž léčba je drahá, dlouhodobá a lékově či operačně náročná, když - tvrdě řečeno - z hlediska ziskovosti je nad slunce jasné, že po pohřbu odpadá nejen drahé léčení, ale dokonce se nečerpá ani důchod … Za jak dlouho poté by mohlo vskutku dojít k tomu, že by se skrytě a možná i otevřeně naznačovalo těžce nemocným, postiženým a starým lidem, že jsou společnosti na obtíž, že je dokonce společensky žádoucí (proto očekávané), aby uvažovali o dobrovolném odchodu ze života, aby nekomplikovali život jiným, aby byli – módně řečeno – „in“ ?

I kdyby nikde, opravdu nikde nic takového nenastalo, jak se i bez toho už nyní mají cítit osmdesátiletí a starší, když den co den poslouchají, jak starých přibývá, jak ve zdravotnickém systému 15% populace čerpá 85% financí, jak astronomicky rostou ceny lékařské techniky, jak drahá jsou lůžka a stále dražší léky, jak pojišťovny tonou v dluzích. Přemýšlivý starý člověk může vnímat tyto dennodenní rozmluvy jako ataky na sebe, na to, že ještě dýchá. Mohou v něm dokonce vyvolávat pocity viny, za to, že nedokázal včas umřít, a proto ujídá ze společného koláče, že je nejen neužitečný, ale přímo škodí. Mnoha starým lidem těžko vysvětlit, že avizované stávky lékařů a zdravotníků neznamenají, že se „jde po nich“, aby ubylo práce a zbylo více peněz...

Neměli bychom o tom popřemýšlet a připomenout si známou pravdu, že kvalita společnosti se měří tím, jak se stará o děti, o nemohoucí, o své nemocné, staré a postižené? Pokud chceme být takovou společností, mluvme, pišme a chovejme se kulturně.