Kdo jsem, než promluvím

Jsem věřící člověk a v rodinné paměti nesu vrstvy evropských dějin. Mezi mými předky jsou oběti nacismu, lidé z pohraničí i příbuzní s kořeny v rakousko-bavorském podhůří Alp. Tyto kořeny odmítám označovat za „německé“. Moji předkové se považovali za Rakušany a nikdy nepřijali velkoněmeckou ideologii, která se snažila pohltit všechny Germány pod jeden nacionální prapor jednoho německého národa.

Odpuštění není zapomnění

Jako křesťan jsem Němcům odpustil. Odpuštění však neznamená amnézii ani povinnost znovu otevírat rány, které se po desetiletích zacelily. Z mého pohledu není dál co smiřovat. Křivdy byly pojmenovány, uznány a historicky zpracovány. Současné snahy na mě působí spíše tak, jako by někdo řezal do starých jizev a záměrně do nich sypal sůl.

Past transakčního smíření

Z některých sudetoněmeckých kruhů zaznívá: „Omluvili jsme se za nacismus, tak vy se omluvte za Benešovy dekrety – a budeme přátelé.“ Takhle křesťanské odpuštění nefunguje. Není to obchod, transakce ani smlouva typu něco za něco. Stavět argument na tezi, že Češi dali Němcům důvod přiklonit se k Hitlerovi, je popřením historické reality.

Tři pilíře smíření

Křesťanské smíření nelze obejít bez tří pevných podmínek:

Pravda: Nacismus byl zločin, většina sudetských Němců ho aktivně podporovala a důsledky nebyly náhodné, ale logické. Vinu nelze přenášet na oběť.

Přijetí důsledků: Součástí pokání je přijetí dopadů vlastních činů (odsun). Podmíněná omluva a poukazování na nespravedlnosti během nejsou přijetím viny, ale vyjednáváním o historii.

Svoboda oběti: Smíření je možné jen tehdy, když oběť není manipulována a nucena k velkorysosti. Oběť má právo vytyčit jasnou hranici a říci ne.

Smíření versus nátlak

Dnešní situace mi připomíná častý problém ve věřících rodinách, kdy duchovní nutí týranou ženu, aby se vrátila k tyranovi, odpustila mu a „žila v lásce“. To není smíření, ale nátlak, který nemá s křesťanstvím nic společného. Odpustil jsem, ale nebudu se účastnit politických rituálů, které relativizují vinu. Víra mě vede k milosrdenství, nikoliv k přepisování pravdy. Smíření není PR akce, ale proces stojící na pokoře a svobodě říct ano, nebo ne.

Proč je sjezd v Brně problém

Němečtí teologové jako Martin Niemöller po válce jasně řekli: vinu nacismu nelze mírnit poukazováním na křivdy způsobené spojenci. Stuttgartské vyznání viny (1945) neobsahovalo žádné protiomluvy. Některé dnešní organizace dělají opak – omluvu spojují s útokem na poválečné uspořádání. Proto vnímám brněnský sjezd ne jako cestu k míru, ale jako zdroj nového napětí.

Závěrem chci napsat

Nejsem proti Němcům ani proti sudetským Němcům jako lidem. Jsem proti tomu, aby se z mého odpuštění dělal nástroj k redefinici dějin a aby se Bůh stal ručitelem za politický rituál, o který nikdo nestojí. Smíření není na povel. Sjezd, který tvrdí opak, ať zůstane za hranicí, za kterou jsem sice odpustil, ale kam už se nevrátím.

Kdo chce, může sdílet. Kdo chce, může mlčet. Já jsem řekl, co jsem říci měl.