Nespokojení zdravotníci (lékaři praktičtí, dětští, zubní, ambulantní specialisté, privátní gynekologové i lékárníci) nechystají na 24. února pouze protest, ale dokonce – jak čtu v tisku – superprotest. Přidají-li se sestry, ošetřovatelky a další nelékařské profese ve zdravotnictví, dočkáme se zřejmě i hyperprotestu. S pacientem se mává jako s praporem, ale pro mnohé je - hadr. To samo o sobě bolí. Zejména seniory po šedesátce, které čeká v podzimu jejich života více návštěv v ordinacích, v lékárnách i v nemocnicích, než tomu bylo do té doby. Proto jako senior sleduji diskuse kolem zdraví pozorně a snažím se být objektivní, i když „rozmotat“ celý problém nedovedu. Velmi mne ale zneklidňuje, že z většiny komentářů čouhá zaujatost, nesoudnost, politikaření a povrchnost.

Ze slov o nutnosti změn ve zdravotnictví se stal na všech úrovních kolovrátek, ale praktické kroky k řešení se neobjevily. Pouze životnost ministra se v tomto resortu měřila pouhými měsíci a každý nový vždy znamenal spíše než novou naději další odklad. Moloch byl mohutný a pijavic moc. Do systému se pokaždé „něco přisypalo“, takže i platy rostly, proto nejen výrobcům léků, distributorům a lékárnám, ale i zdravotníkům zaběhnutý systém ve skutečnosti až tak moc nevadil, byť zbraněmi čas od času „řinčeli“.

Výkřiky v médiích se zase nejčastěji týkaly pouze tzv. spoluúčasti pacientů, které jako by v Česku nebylo. Jako by každý občan neměl účast na financování zdravotnictví od prvního dne svého pracovního poměru. Přitom i děti už vědí, že ona „bezplatnost“ je založena na všeobecném zdravotním pojištění, kam každý občan po celý svůj pracovní život část svých peněz odkládá, aby bylo na solidaritu, na platy, na léky, na přístroje i sanitky, na lůžka… Rozumným lidem nejen v médiích snad netřeba napovídat, že patnáctileté zkušenosti učí, že balík těchto peněz nelze nafukovat a ani přikrmovat, dokud budou ve zdravotnictví černé díry, kam se podíváš: v pojišťovnách, u výrobců léčiv, v lékárnách, v ordinacích, v nemocnicích, všude.

Je pravda, že poslední ministr zdravotnictví MUDr. David Rath si za sto dnů tzv. hájení (?) stačil rozhněvat téměř všechny. Začal totiž se změnami nejen slovy, ale skutky. A to si dovolil moc, to se neodpouští. Například paní Musílková si za mnoho roků strávených ve funkci nerozhněvala vůbec nikoho, jak byla dobrá. Dluhy jí řízené pojišťovny (VZP) sice vytrvale rostly, její management reagovat neuměl, ale ona sama za nic nemohla. Vždyť byla pouze – ředitelkou.

Mělo by být konečně uznáno hlasem všeobecným, že pořádek (soulad) do systému nepřinese nikdo „zvenčí“. Ten musí stůj co stůj zahájit odpovědný ministr a věřit, že se k němu postupně přidají další a další, se kterými najde shodu, že systémové změny mají nejméně bolet pacienty. Ti mají dost trápení sami se sebou. Pokud ale naše česká zdravotnická obec zredukuje svoje aktivity na pouhé protesty, k ničemu dobrému to nepovede, i kdyby se na Staroměstském náměstí proměnily v protesty „super“ či dokonce „hyper“.