Velice mě zaujal emociální příspěvek pana Drápala, který ve svém článku Proč jsem pro izolaci komunistické strany (NP, 28.8.) argumentuje pro ostrakizaci KSČM. Je samozřejmě mnoho důvodů k tomuto vyzývat a já sám s některými z nich částečně souhlasím, přesto však zmíněný článek nemohu nechat bez povšimnutí. Nebudu v žádném případě zpochybňovat jeho teze tím, že KSČM již dávno v izolaci není, ba dokonce, že s ní tu více tu méně spolupracují všechny strany v poslanecké sněmovně, snad s výjimkou Strany zelených, která k tomu na této úrovni zatím neměla příležitost. Pokusím se totiž odhalit velmi slabá místa v jeho argumentaci, jež, alespoň dle mého soudu, celý článek dělají poměrně plytkým a nepochybně přispívají k laciné antikomunistické hysterii.

Naprosto zásadním pochybením v argumentačních postupech je naprosté upnutí autora na historickou argumentaci, přičemž veškerá zmiňované teze se dotýkají pouze komunismu stalinského typu. Tento je následně srovnáván s nacismem a je zahrnut do hávu totalitarismu, opírajíc se přitom o nespornou autoritu Hannah Arendt. Drápal naprosto pomíjí možnost vývoje, jelikož o komunismu hovoří z hlediska statického. Jinými slovy řečeno, komunistické režimy byly jednou strašlivé a naprosto nepřijatelné, z čehož vyvozuje, že komunistická ideologie je nepřijatelná jednou provždy. Pokud bych přistoupil na takovýto myšlenkový postup, dokázal bych odsoudit naprosto vše, včetně kapitalistického řádu či křesťanství. Výše zmíněný postup je totiž nesprávný svou dogmatičností, kterou má v sobě od přirozenosti. Přeci není možné srovnávat stalinský komunismus například s komunistickým Československem po roce 1968 či s dnešní Filipovou KSČM či dokonce s Dolejšem či Ransdorfem.

Krom toho je článek naprosto nedostatečný i z jiného úhlu pohledu. Drápalova srovnání, jež jsou do značné míry, když odhlédneme od emocí vložených do článku, nezpochybnitelná, se upírají pouze a jen na praxi stalinského komunismu. On však není možný rozpor teorie s praxí? Není možné říci, že stalinský komunismus nebyl zas až takovým komunismem, jaký by měl být dle teorie? Nelze přeci odsoudit praxi a z toho vyvozovat, že také teorie musí být nutně zločinná. Zejména je nutné odsoudit ideologii, tzn. učení Marxe, postup by tedy měl být přesně opačný. O to se měl pan Drápal pokusit.

Souhrnně řečeno, ač znějí argumenty pana Drápala jakkoli velkolepě, dnešní KSČM nelze srovnávat se stalinským komunismem. Tato strana se za své předlistopadové zločiny několikrát omluvila a zastává nyní zřetelně levicová stanoviska, jež však v žádném případě nejdou nad rámec demokracie a její principy nikterak nepopírají. Dnešní komunistická strana, ač plně nereformovaná, se o postupnou reformu snaží a jde jí to těžce, to nepopírám. Chápu, že slovo komunistická v názvu KSČM vyvolává značně neblahé vzpomínky, je však to, co prosazuje, nedemokratické? Není KSČM jen levný terč, na kterém se pokoušíme ukázat naše znalosti nedávné historie a také odmítat levici jako celek? Není tomu tak, že pokud sociální demokracie navrhne nějaký zákon, který KSČM podpoří, tak se ona podpora stává bičem na ČSSD? Neútočí skrze slovo KSČM dnešní antikomunisté spíše na ČSSD?