Mnoho se mluví o nevypořádání českého národa s komunistickou minulostí, jinými slovy řečeno s totalitní diktaturou. Převážná část myslících lidí ví, že diktát je velice užitečný, když je uplatňován při výuce jazyka (českého či jiného) anebo ve vztahu ředitel-sekretářka v následné potřebě zapsat důležité sdělení.

Pokud se diktát přenese od vládnoucích činitelů na celý národ, dávají pak představitelé státu najevo nadřazenost vlastní vůle se sdělením, že přece sami nejlépe vědí, co lidi potřebují. Začnou diktovat jak mají lidé žít, co dělat, kde se stravovat atd. V socialisticko-komunistických diktaturách se takové chování představitelů státu projevilo s dostatečnou intenzitou s výsledným hodnocením - nedostatečně. Důsledky si v českomoravskoslezských zemích neseme do dnešních dnů a zřejmě ještě nějakou dobu poneseme.

Nedostatečné a zároveň neprozíravé chování a jednání odráží zrcadlovým efektem stav celé společnosti, která je poznamenána extrémním způsobem vládnutí Marxových pohrobků v letech 1948-1989. Bohužel v jiných zemích ještě déle a v některých dodnes (např. v Číně, kde vládnoucí představitelé mazaně umožnili uplatňování demokracie v ekonomické sféře v zakonzervované podobě komunismu).

Moderní psychologie (kognitivně-behaviorální) zjistila a učí o lidech, kteří mají nutkavou potřebu vládnout druhým lidem silně autoritativně, jako o lidech s diktátorskými sklony. A nemusí jít jen o představitele státního zřízení, ale i církevního či obyčejné příslušníky rodiny. Přirozené sklony mít moc (již prof. Friedrich Nietzsche učil, že podstatou bytí je vůle k moci) se nevyhýbají žádnému člověku. Každému z nás je umožněno někomu či něčemu vládnout např. novináři mají umět vládnout nejen perem, ale i duchem. Umění vládnout by se mělo odehrávat na základním jevišti, kde moudrost ducha převyšuje osobní ambice a snoubí se s odduševnělým nazíráním každodenní reality. Takové zvládnuté umění užitečné pro společnost pramení ze zdravého sebevědomí a z ní následně zdravé sebedůvěry.

Pokud je zdravé sebevědomí u jednotlivce potlačeno či dokonce pošlapáno diktátorským režimem, hlásající třídní nenávist, pak je zaručeno postupné degenerování společnosti, jako celku ve smyslu vyprodukování nebezpečně vysokého počtu nízce sebevědomých jedinců. Po uvolnění z takto umělé udržované ohrádky vycházejí lidé s různým typem deformace, hlavně v oblasti svobodného myšlení. Mají tak paralyzované svobodné myšlení, že nejsou schopni se zařadit mezi lidi svobodného ducha, stavějících vlastní život na pilířích demokracie, ale naopak začnou se časem ohlížet zpět, protože je nikdo neučí, jak vlastně mají žít ve svobodné společnosti. Chtějí pak raději opět cítit viditelnou ruku diktatury.

Hůř pro národ, který nemá dostatek moudrých vládnoucích představitelů, či přímo vychovatelů ochotných vést druhé k opětovnému zdravému sebevědomí s cílem dosáhnout tohoto vědomého stavu u většiny společnosti.

Nízké sebevědomí převážné části českého národa se tak projevuje i téměř sedmnáct let po revoluci, které můžeme pozorovat nejen u nevládnoucích občanů, ale bohužel i u lidí při moci.

Je proto nanejvýš důležité se „zatepla“ vypořádat s těmi, kteří stav nízkého sebevědomí a tím i nízké národní hrdosti zapříčinili.

Václav Havel prohlásil, že „český národ vládne duchem“. Máme šanci oprostit se od žabomyších válek, pracovat sami na sobě a pomáhat druhým v jejich osobnostním růstu.

Pozvednutí mysli je zároveň pozvednutím ducha. Utvářením zdravého národního sebevědomí pozvedneme nejen sami sebe, ale i lidi druhé, naše bližní.