Jaké chování by se dříve či později mohlo objevit vůči pacientovi, jehož léčba je drahá, dlouhodobá a lékově či operačně náročná? Za jak dlouho poté by mohlo vskutku dojít k tomu, že by se skrytě a možná i otevřeně naznačovalo těžce nemocným, postiženým a starým lidem, že jsou společnosti na obtíž, že je dokonce společensky žádoucí (proto očekávané), aby uvažovali o dobrovolném odchodu ze života, aby nekomplikovali život jiným, aby byli „in“ ...
I kdyby to nikde, opravdu nikde nenastalo, jak se i bez toho už nyní mají cítit osmdesátiletí a starší, když den co den poslouchají, jak starých přibývá, jak ve zdravotnickém systému 15% populace čerpá 85% financí, jak astronomicky rostou ceny lékařské techniky, jak drahá jsou lůžka a stále dražší léky, jak pojišťovny tonou v dluzích... Přemýšlivý starý člověk může vnímat tyto dennodenní rozmluvy jako ataky na sebe, na to, že ještě žije. Mohou v něm dokonce vyvolávat pocity viny, za to, že nedokázal včas umřít, a proto čerpá peníze a ujídá ze společného koláče, že je nejen neužitečný, ale přímo škodí. Mnoha starým lidem těžko vysvětlit, že avizované stávky lékařů a zdravotníků neznamenají, že se „jde po nich“, aby ubylo práce a zbylo více peněz...
Neměli bychom o tom popřemýšlet a připomenout si známou pravdu, že kvalita společnosti se měří tím, jak se stará o nemohoucí, o své nemocné, staré a postižené. Pokud chceme být takovou společností, mluvme, pišme a chovejme se kulturně.