Před více než 20 lety jsem byl na svatební cestě – dovolené u moře v Bulharsku. Poprvé u moře jsme nedočkavě spěchali na pláž. Oblečení a věci jsme si dali pod slunečník do první řady přímo u moře. Později už byla část slunečníků obsazená a vedle nás se váleli nějací Němci, dle rekvizit bylo zřejmé, že západní. Uviděl jsem personál, vybírající poplatek za pronájem slunečníku a lehátek, a připravil si peněženku. Plavčík mě německy požádal o pár DEM, ale já mu podával bulharská leva. V trapné situaci jsem byl ochoten i připlatit za směnu valut. Plavčík byl nekompromisní a rusky jasně deklaroval, že pro „takové“ je místo v těch zadních řadách bez lehátek, tato část je vyhrazena pouze pro „devizové“ turisty. V trapnosti jsme se museli sbalit a za pobavených pohledů sousedních „devizových“ turistů se přesunout do vyhrazeného sektoru, ve kterém už byla všechna místa beznadějně obsazena.

Později nám personál vysvětlil, že pro ty „devizové“ turisty musejí vytvářet lepší podmínky, jinak by příště nepřijeli.

Ponížení a ztráta hrdosti, utrpěné tímto zážitkem, mě utvrdily v nenávisti k socialismu a komunismu, ale také vyvolaly závist až nenávist k „devizovým“ turistům, rozvalujícím se na pláži ve svém „lepším“ sektoru.

Bylo mi jasné, že jako občan Československé socialistické republiky budu vždy občanem „druhé“ kategorie. Rozdíly jsem samozřejmě znal i z domova, pouze na mne doposud nedoléhaly s takovou trapností a silou. Vzpomněl jsem si na rvačky davů o propagační igelitové tašky a propisky na strojírenském veletrhu. Na loudění a somrování prospektů s obrázky vystavovaných aut, o kterých jsem věděl, že se nikdy nebudou u nás prodávat.

Na stejném veletrhu jsem později jako brigádník přes noc zapojoval elektrické rozvody západních vystavovatelů - namísto „devizových“ montérů, kteří mi dali DEM a šli se místo práce bavit s „děvčaty“. Přestože, se chovali zdvořile a vstřícně, cítil jsem z nich to pohrdání, tu nadřazenost nad námi všemi. Chápal jsem však, že to není jejich problém, ale že je to můj problém. Je to problém mých rodičů, kteří připustili, aby se k moci dostala ta komunistická zrůda, kteří mě porodili do takového státu bez hrdosti. Křivdil jsem jim, nebylo na výběr, osud naší kolonie byl zpečetěn již v průběhu druhé světové války.

K emigraci a následné přeměně na občana „první kategorie“ jsem neměl dost rozhodnosti a odvahy. Porážka komunismu mi dala příležitost plně uplatnit svoje schopnosti a stát se i doma „devizovým“ občanem. Nutno podotknout, že mi vcelku brzy došlo, že to nebyla naše zásluha, ale pouze důsledek rozpadu koloniálního panství Sovětského svazu. To však nic neubírá na možnosti být plnohodnotným občanem světa, stačí peníze. I hodně peněz se dá vydělat poctivě, přestože tomu spousta lidí alibisticky nevěří. Všichni však nemají potřebné schopnosti a vůli, já je naštěstí měl a využil toho. K získání osobní hrdosti to stačí, ale tu národní, s tou mám problém.

Do EU jsme vstoupili stejně, jako na večerní raut nezvaní somráci v naději, že se tam nažerou. Jenomže, ono toho z té hostiny už moc nezbylo, teď se rveme o poslední zbytky a doufáme, že někdo ještě na stůl něco přinese.

Plazíme se před Korejci, kteří měli ještě před padesáti lety doslova spálenou zemi od dvojnásobného průchodu bojové linie, a mnozí z nich první auta uviděli až s příchodem americké armády. Budou deset let bez daní, vyvlastnily se pro ně pozemky, jsou to přece „devizoví“ investoři a těm se přece musejí vytvořit podmínky, jinak by nepřišli.

Horší je, že kdybych chtěl teď emigrovat a stát se občanem „první kategorie“, musel bych předtím na plastiku obličeje, abych mezi ně lépe zapadl.