NÁZOR: Europeismus a karikatura proroka Mohameda
Historická zkušenost mne celkem zákonitě tlačí k tomu, abych se, poslušen vnitřních emocí, bezvýhradně postavil za volnomyšlenkářské obránce absolutní svobody slova. Myslím si však, že celá aféra není jednoznačně černobílá, a pokusím se popsat pochybnosti, jež mne přepadly po prvním emočním návalu rozhořčení, a konečný závěr, k němuž jsem dospěl po dlouhém přemýšlení a vyostřené diskusi s nejrůznějšímy mohamedány.
Naše evropská civilizace se během svého posledního vývoje výrazně odklonila od víry v ducha a postupně jej nahradila vírou v rozum a jeho neomezené možnosti, v rozumem postihnutelnou a rozumem utvářenou společnost, jejíž momentálně nejpropracovanější forma spojená s ideologií evropanství či europeismu se bolestně formuje na evropském kontinentu. Opouštíme tradiční morální hodnoty, zákazy vyvíjející se samovolně a souběžně s vývojem lidské civilizace, negativa, jež se výrazně podílely na jejím zrání a růstu, systém morálních hodnot, jejichž odvěkým strážcem byly v Evropě křesťanské instituce. Nejenom, že se od původních etických kodexů odvracíme, pokoušíme se navíc vědomě vytvářet morálku novou.
Odvážím se podotknout, že víra v náboženstvím představovanou vyšší vůli se v době, kdy se na duchovno pohlíží s materialistickým pohrdáním, přenesla na intelektem vytvářený model společnosti i s nejrůznějšími nečekanými důsledky, které z podobného konání plynou. Jsem přesvědčen o tom, že i takzvaného démona nacionalismu, jehož se zároveň tolik obávají, nechtěně vyvolávají sami zastánci eurofederalismu a oživovači "mrtvé" Ústavy EU, neboť doba doposud není zralá k tak radikální změně jednotlivých evropských entit směrem k nadnárodnostnímu evropskému státnímu celku. Novodobý Babylon lidské pýchy se nám může stát jednou osudným, protože lidská společnost se vyvíjí do neznáma coby rozumem nepostihnutelný spontánní řád, nikoliv jako přehledná a na lidské vůli závislá organizační struktura.
Jedním z posledních projevů materialistického volnomyšlenkářství jsou podle mne také karikatury proroka Mohameda, jež útočí na zásadní tabu islámské víry. To museli jejich autoři vědět, stejně jako redaktor listu, ve kterém byly publikovány. Ač se z vlastní vůle nikdy nestanu mohamedánem, jeho kolektivismus klanové společnosti a poselství, které přenáší, jsou totiž v rozporu s mým viděním světa, nedovolil bych si nějakým způsobem veřejně zesměšňovat jeho nejposvátnější symboly. Důvodů je několik, na prvním místě rozhodně stojí respekt k tomu, co je pro vyznavače nějaké víry posvátné, na druhém místě stojí obava z nevypočitatelné reakce, kterou podobný čin zákonitě vyvolá, reakce, jež může nečekanou silou a překvapujícím rozsahem, kerý ani nezamýšleli způsobit, ohromit i samotné autory provokace.
Svět se vyvíjí v jakési těžko postižitelné rovnováze. Fanatismus ducha či rozumu v něm mají své zákonité místo, oba dva však přirozenou rovnováhu zbytečně rozviřují a ve svých konečných důsledcích nevedou k ničemu dobrému. Jsem vnitřně přesvědčen o tom, že pouze vzájemná pokora a respekt mezi rozumem a duší v procesu jejich neustálé interakce je tou jedinou možnou cestou, která vede k opravdovému poznání, a zároveň tou patrně jedinou alternativou, jež by mohla v nejvyšší míře zamezit nejrůznějším konfliktům ve vývoji lidské civilizace.
