Dnes se žádná zmínka o cenzuře neobejde bez zdůrazňování její nepřijatelnosti s odkazem na svobodu slova a projevu a nese se ve znamení boje za svobodu. Cenzura je tak všeobecně chápána jako nástroj zotročení (kterým je v totalitních režimech). Ale stejně tak dobře ji lze zarámovat jinými fakty: je totiž řešením problému, jak uvést morálku do veřejného sdělování. (Že řeší nějaký dlouhodobý problém, dokazuje už jen to, že jako společenská instituce se etablovala už dávno.)
Tak jako není možná absolutní svoboda v lidském jednání všeobecně, není možná ani při sdělování. Člověk je povinen zamýšlet se nad důsledky svých činů, a tedy uvažovat o tom, zda tyto činy jsou dobré, nebo špatné, a to buď z hlediska víry, či historické praxe, i v případě, že něco sděluje.
Co se sdělování týká, většinově se soudí, že by se nemělo lhát. Jako všechna pravidla, i toto má své meze. (Např. by se měla říkat pravda, ale ne tak, aby škodila: Máme říct pravdu zloději, když se ptá, kde jsou peníze?) Člověk v konkrétní situaci musí skutečnost znovu a znovu poměřovat abstraktním principem, lišícím dobré a zlé. V tomto konkrétním zaměřování reality mu pomáhají abstraktní etické systémy. Problém musí řešit aktuálně, tedy tady a teď, aby nebyl ex post trestán. Umožňuje mu to jejich zažití, žitá morálka. Jako o všem, musí tak přemýšlet i o tom, co řekne, a ani v tomto směru nemůže být absolutně svobodný. Co by to bylo za svobodu, která by mu umožnila prostřednictvím sdělovacích prostředků páchat zločiny? Proč takto dávat darebákům do rukou zbraň? (Tato otázka se shodou okolností vyjadřuje i k volné dostupnosti zbraní.) Není lepší jim její použití vůbec neumožnit? A stejně tak i s veřejnými sdělovacími prostředky: Těm nebezpečným a zlým lidem přístup ke hromadnému sdělování zablokovat. (Když to jde při vědeckém publikování, proč by to nemohlo jít i jinak?) To je podle mne úkolem cenzury.
Pozitivní cenzura se ale nesmí zvrhnout v cenzuru totalitní, což právě zde neustále hrozí. Je však lepší učinit z ní oficiální instituci, než ji neregulovat a nepřiznat. Ve skutečnosti k cenzurování dochází tak jako tak, ale děje se to živelně, bez ohledu na kritérium dobré – zlé, jen ve prospěch těch, kdož z cenzurování mají profit a nutí i sobě podřízené, aby formou autocenzury svá sdělení cenzurovali. Je, domnívám se, lepší, když budou zásady cenzury oficiálně přiznány, definovány a zdůvodněny (tak, jak je tomu v případě práva, zákonů), než když se cenzura bude dít pokoutně a ze sobeckých důvodů.
Jaké by měly být zákony kodifikující cenzuru? Měly by jasně stanovit, co se ve sdělování smí a co se nesmí. Tak jako u nože víme, které použití je možné a které je třeba trestat, mělo by to být jasně řečeno i o sdělování. Že takové kritérium nelze nalézt? Máme je na očích už řadu let a platí jak všeobecně, tak i v případě sdělování: Po ovoci poznáte je. Ostatně vlaštovkami v tom směru jsou zákaz pornografie, šíření nenávisti, rasismu, fašismu…
Trápí vás otázka, kdo bude tím, kdo řekne ano či ne? Tak, jako se osvědčilo v právu, že jsou zavedeny právní instituce, tak je třeba institucionalizovat i cenzuru. Jde jen o to, aby tato instituce nesloužila totalitě, nýbrž demokracii.
Souhlasíte se mnou, že darebáci do veřejného prostoru nepatří? Pak není co řešit. Kromě hledání způsobů, jak jim v přístupu zabránit a těm s dobrými úmysly jej umožnit. To je oříšek, který musíme rozlousknout. Zakázat cenzuru ve jménu svobody řešením není.