Je mi dnes 50. Žena mi ráno vynadala, že jsem furt na facebooku, ale pak mi s dětma udělala hezkou oslavu a dostal jsem naprosto super dárky i když to se mnou má někdy fakt těžký a nevážím si toho jak bych měl.

Ten George má převleky, dvě helmy, včetně plastový vložky, polstrování a funkčních řemenů, opasek je nandávací, kolťáky mají natahovací kohoutky a může se převlíct do kabátu. Nechápu, jak to ti korejci takhle prťavý udělali. Next level Barbíe

A Bětka mě namalovala portrét a naprosto dokonale vystihla nejen mě, ale i Donalda, co jsem měl na triku. Johana udělal muffiny s pravým zlatem a Vilém mi koupil nafukovací kostru .

Taky jsem dostal ilustrovanou knihy black metalových triček z devadesátek.Ve skutečnosti se na to psychicky vůbec necejtím. Když vidím někoho padesátiletýho, mám chuť mu vykat. A když vidím jaký lidi mě často něco komentujou, říkám si, sakra, sledujou mě ouldaný tejpci a starý báby. A pak mi dojde, že to jsou mí vrstevníci. Pořád přemejšlím, jako dvacetiletej týpek. Ale pro dvacetiletý týpky jsem starej strejc a říkají mi pane Vávra .

V 50 by člověk měl možná bilancovat. Někdo touží bejt zase mladej, protože to tenkrát bylo nejlepší. Já ani ne. Vlastně vůbec nemám pocit, že to bylo nejlepší i když jsem měl dětství a mládí rozhodně super a nemůžu si stěžovat. Nechtěl bych si opakovat mladický tápání, nejistoty a chyby. Je fajn mít za sebou všechny ty zkušenosti. Akorát je na hovno ta perspektiva, když už člověk chápe, že času je míň, než by chtěl a především chátrající fyzická schránka.Některý lidi s věkem ztrácejí tvůrčí elán, jejich věci začnou stát za hovno a nezbejvá jim, než „žít z podstaty“, tedy z toho, co dokázali, když jim bylo 20. Trochu jsem se toho vždycky bál, ale zatím snad ze mě není takovej starej senila, chlubící se tím, že v roce 1987 byl jednou v televizi. Mám pořád chuť něco dělat a tvořit, nápadů, že nevím na kterej dřív skočit a letos asi zatím největší a nejdoceněvoanější věc, co jsem kdy udělal. Tak snad to tak ještě chvíli vydrží. Stává se hlavně hudebníkům, že nejlepší desky nahrajou v 18 a i když uměj v 60 mnohem líp hrát, stejně ty nový věci nemaj šťávu. U spisovatelů, scénáristů a malířů, je to ale zdá se jinak. Ty často mají nejlepší věci v důchodu a krásně zrajou. Je lepší být jako Martin Scorsese, než jako Sagvan Tofi.

Vězte, že to co dělám, dělám proto, že jsem se tak narodil. Je mi jasný, že to co umím je dar, kterej jsem dostal, nijak jsem se o to nezasloužil a tak nějak cítím povinnost, dělat když můžu a úplně to nepromrdat. Baví mě tvořit, baví mě objevovat věci, baví mě je analyzovat a snažit se dostat k jejich podstatě a o to, co z toho vyplyne, se podělit s ostatníma. Proto jsou moje věci takový, jaký jsou. Skrze to co dělám, se učím nový věci a snad se díky tomu můžou zábavnou formou něco dozvědět i ostatní. Docela mě těší, když mi lidi říkají, že jim moje práce změnila život k lepšímu. Pár už mi jich dokonce řeklo, že jim život zachránila, když na ně přišly těžký chvíle a chmury, což je asi největší ocenění co si člověk může přát. Taky jsem člověk, kterej není lhostejnej k tomu co se okolo něj děje a se stejnou snahou a analytickým přístupem se snaží přijít na to, proč se to děje a pokud mi přijde, že by se to dít nemělo, tak se snažím to nějak změnit. Už vidím všechny ty „milý progresivní lidičky“, jak se mi budou na twitteru přesně za tenhle odstavec posmívat. Ze svejch garsonek, kde žijou v padesáti sami s morčetem. Baví mě, jak mi v poslední době spousta lidí dělá psychologický profily a mistruje mě co bych měl dělat, jak a proč. Obzvlášť to je vtipný, když jsou o 20 let mladší, zkrachovalý feťáci, nebo zrovna seděj ve vězení a posuzujou můj život podle sebe. Znám jednoho, kterej splňuje všechny tři parametry.

Většina lidí nechápe, že někdo může něco dělat zdarma a z přesvědčení. Obvykle jsou to ti, co by sami nic zdarma nedělali a jediné jejich přesvědčení je, mít se dobře s co nejmenším úsilím. Ideálně z peněz ostatních. Ti po tom nejvíce křičí, že to co děláme, děláme kvůli nějaké slávě, za peníze někoho cizího, nebo z jinak trapně zištných důvodů. Je pro ně zcela nepochopitelné, že by někdo mohl dělat něco prostě proto, že to považuje za správné a ještě navíc, když to pro něj má nepříjemné důsledky. Společnost je rozdělená a zpovykaná téměř na úrovni jako někdy ve třicátých letech minulého století a opravdu je nesmysl předpokládat, že to zachráni ti, kteří ji do tohoto stavu přivedli. A mě je jedno, že stojím na straně, která není pro mnohé cool. Ale kašlat na politiku. Pořád ještě jsem obklopen lidmi, kteří se dokážou s druhými bavit i když se na něčem neshodnou a za to jsem vděčný. A vůbec mě nemrzí, že už nejsem kamarád s těmi, kteří to nedokážou. Kdybych měl někomu dávat rady do života, čehož jsem vcelku dalek, tak snad jen pár naprosto basic shit věcí: chyťte příležitost za pačesy, když jde kolem a vykašlate se na status quo. Ne na tu kapelu, ale na všechny ty všeználky, kteří říkají, že něco nejde. Takových jsem v životě potkal mraky, neposlouchal je a dobře jsem udělal. Blessed are those who break the rules! To je můj oblíbený verš, kterým se v životě řídím. Neznamená to, že máte krást a dělat bordel, ale dělat věci jinak a líp. Od někoho, z koho se stala na starý kolena konzerva, to možná zní divně.Tím chci říct, že pokud nechcete bejt zrovna doktor, nebo jadernej fyzik, ale něco dělat, je lepší to začít co nejdřív dělat a ne chodit do 35 do školy a promrhat svoje nejlepší roky posloucháním starejch looserů s mizerným platem. Ono teda díky AIčku nás čekají v tomhle směru opravdu zajímavý časy. A další rada, co bych vám v tomhle věku dovolil dát, tak to, abyste si dokázali dupnout. Přestože nejsem úplný přizdisráč, největší zklamání, konflikty a problémy v životě jsem si způsobil tím, že jsem důvěřoval více špatným lidem než sám sobě a nedokázal jsem je poslat včas do prdele. Jo a pak taky je dobrý znát svoje místo. Všichni ti slavní lidé, co vám říkají, že můžete být vším čím chcete, melou nesmysly. Nemůžete. 99,9% z nás nemůže a nikdy nebude slavným tenistou, zpěvákem, vynálezcem, nebo hercem. Je to strašná klika, když někdo dostane do vínku něco vyjímečného a neměl by to prosrat, když už to dostal. Bejt ale dobrej ve zdánlivě obyčejnejch věcech, je naprosto v pořádku. Dělat dobře svou práci. Pomáhat ostatním lidem a tak vůbec. Lepší skvělej kuchař a instalatér, než průměrnej herec z telenovely.

Jo a mějte hodně dětí. Je to řehole a někdy totální psycho, ale čím víc dětí, tím víc adidas. A v nastávající Apokalypse se o vás třeba aspoň jedno z nich trochu postará, až si budete srát do gatí a nebude na důchody.

A pak taky, když má děcko hodně sourozenců, nebude na světě samo a jeho děti budou mít hodně bratranců sestřenic, strýčků a tetiček a nebudou sedět u vánočního stromečku poněkud smutně jenom s váma.Konec patetických keců.

Vybagrováno z autorova Facebooku

r