V letošním roce si připomínáme 145 let od požáru Národního divadla v Praze, ke kterému došlo v pátek 12. srpna 1881. Tragické události, která otřásla veřejností, ale současně ukázala, že se lidé dokážou v těžké chvíli vzchopit a přispět, byť častokrát nepatrně, na něco vyššího, něco sjednocujícího, co přetrvá i po jejich smrti.

Podle oficiální verze měl požár (zjednodušeně) vzniknout tím, že řemeslníci, kteří na střeše pracovali na instalaci hromosvodu, dostatečně neuhasili dřevěné uhlí v kamínkách, která potřebovali pro letování (spájení) měděného drátu v hromosvodu. Kolem 16:30 vysypali do žlabu pro dešťovou vodu doutnající uhlíky a zalili je vodou. K faktickému uhašení nedošlo, od uhlíků se rozžhavil měděný okap a od něj chytilo dřevěné bednění střechy.

Po sto letech nechal slavný spisovatel Miroslav Ivanov ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu udělat expertízu, která prokázala, že takto budova vzplanout nemohla (pokus byl opakován v roce 2018 redakcí Seznam zprávy, resp. známým badatelem Jaroslavem Marešem, za pomoci hasičů z Technického ústavu požární ochrany, se stejným výsledkem).

Problematice se intenzivně věnoval a ve své knize „Požár Národního divadla aneb příliš mnoho náhod“ publikoval řadu podle jeho názoru podezřelých okolností. Zkráceně uvedu některé z nich:

1. záhadná sebevražda nadhasiče Čeňka Diviše, účast pražských hasičů na jeho pohřbu, dlouhý smuteční průvod (trasou, a tedy i časem),

2. divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den předtím prasklo přívodní potrubí a v nádrží značně klesla hladina vody,

3. strážný na Vyšehradě viděl sloupec kouře dříve, než řemeslníci dali uhlí do okapu,

4. další lidé pak viděli vystupovat kouř na dvou od sebe vzdálených místech,

5. požár se šířil nepřiměřeně rychle,

6. železná bezpečnostní opona se nedala ovládat, protože pod ní stálo v ten den lešení pro štukatéry, pracujících na výzdobě. Dokonce byla omotána řetězem.

7. v den požáru byly uzavřeny všechny okenice pod spodní střechou, což se předtím nikdy nestalo. Díky tomu byla tma a nebylo možné se orientovat.

8. někdo utáhl ventil od rezervoárů vody tak, že nešel povolit,

9. na střeše nalezen 1 kg kus cínu, který někdo schoval pod hromosvod,

10. v budově divadla se pohybovali neznámí lidé,

11. v té době probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v úterý 28. června 1881 (17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem), tzv. Chuchelským incidentem, kdy v Chuchli došlo ke střetu mezi Čechy a Němci, při němž zasahovala policie a byla řada zraněných.

Miroslav Ivanov nepřímo vyvodil (a část veřejnosti je o tom zřejmě stále pevně přesvědčena), že požár byl založen úmyslně, a to německými studenty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Je pravdou, že mnohé tomu nasvědčuje. Ať už výše uvedený Chuchelský incident, chování německých studentů v Praze, spory kvůli jazykovému rozdělení univerzity na českou a německou část a další.

Co když byl požár opravdu založen úmyslně, ale někým úplně jiným? Co když německo-české spory zastínily v očích vyšetřovatelů a novinářů jiné, pro odhalení viníků mnohem důležitější, události?

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno dne 11. 6. 1881, na počest návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho manželky, premiérou Smetanovy Libuše. Rudolf (syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské), muž, po kterém se jmenuje známé Rudolfinum, se několik let předtím, jako plukovník 36. c.k. pluku v Praze na Hradčanech, účastnil různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i několik afér. O všem psaly noviny a mezi lidmi „se to vědělo“.

V roce 1880, po smrti K. Sladkovského, ovládli Sbor pro zřízení Národního divadla Staročeši a jména jako Schwarzenberg, Lobkovicz, Glam-Martinic či Nostic. Tedy bohatí šlechtici. Ti na jedné straně vložili do dostavby divadla velké finanční prostředky, ale na straně druhé přizpůsobili jeho otevření a následný provoz svým představám. Pozvání prince Rudolfa s manželkou bylo jednou z nich. Podle fejetonu Jana Nerudy, který vyšel 12. 6. 1881 v Národních listech, byli 11. 6. 1881 na zahajovacím představení: „…. generálové se zlatými límci, dvěma, či dokonce třemi hvězdami, tajní radové ve zlatem vyšívaných uniformách, šlechta.“ Lístek do lože stál 100 zlatých. Pro srovnání: Bedřich Smetana měl v té době průměrný měsíční příjem 90–95 zlatých. Neruda byl ze zážitku tak zklamán, že do Národního divadla již v době po 11. 6. 1881 nevkročil. Byl však jedním z prvních, kteří 12. 8. 1881 večer začali přispívat na jeho obnovu.

Ve staročesko-šlechtickém duchu vypadala i další představení, která se odehrála po 11. 6. 1881, do doby, než došlo k uzavření divadla za účelem dokončení stavebních prací.

Ve stejné době pracovali pražští dělníci 12 až 16 hodin denně v továrnách a na velkých stavbách (budovalo se např. i již zmíněné Rudolfinum, západní část a věž Katedrály svatého Víta nebo Michelský tunel). Pracovaly i jejich ženy a děti, protože jedna výplata nepokryla výdaje na obživu a obstarání celé rodiny. Dlouhodobě na stejném místě působili jen dělníci kvalifikovaní a zkušení, kteří také časem získali slušné bydlení. Muži s menším vzděláním a menšími pracovními zkušenostmi žili se svými rodinami v okolí továren, často v provizorních chatrčích nebo velkých chátrajících činžovních domech a migrovali za prací po celém území Rakouska.

Mnozí z nich znali leták s názvem „Dělníkům v Rakousku“, který se od počátku roku 1881 šířil po celém území císařství. Byly v něm odmítány jakékoliv kompromisy s bohatými, požadoval tvrdé prosazování cílů a hlásal, že osvobození dělníků je možné jen dělníky. Mimo jiné obsahoval i tento text: „Vaše heslo budiž: Zničení všech monarchistických, aristokratických, kněžourských a kapitalistických institucí. Zajištění všech práv lidu skrze ozbrojení mas! Vstupujte do tajných společností! Vzpomeňte těch, kteří pro svatou věc revoluce obětovali život a svobodu.“

Leták vydali rakouští radikálové ideově ovlivnění Johannem Mostem, německo-americkým anarchistou žijícím v letech 1846–1906. Tento vzdělaný muž a charismatický řečník, svého času populární mezi dělníky mnoha zemí a ideově konkurující Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi, je považován za autora „propagandy činem“, tedy přímé akce proti jednotlivcům či institucím, včetně použití násilí k urychlení revoluční změny a inspirování ostatních pro další akce. Výstižně je shrnuta v jeho citátu: „Stávající systém bude nejrychleji a nejradikálněji svržen zničením jeho zastánců, a proto musí začít masakr nepřátel lidu.“ Socialistický kongres konaný počátkem roku 1881 v Londýně propagandu činem schválil jako cestu vedoucí k revoluci. Ospravedlnitelnou podle něj měla být každá akce, která uspíší příchod nového řádu. Stejně reagoval kongres v Paříži, který proběhl v květnu 1881.

Most neuznával pojmy národ a vlast a byl opakovaně trestně stíhán za činy, které bychom v moderní terminologii označili nejspíš jako „hanobení národa“.

V červnu 1881 na stránkách novin Freiheit (Svoboda), které sám vydával od roku 1879, vyjádřil nadšení z vraždy ruského cara Alexandra Nikolajeviče II., zavražděného ruskými anarchisty z organizace Vůle lidu dne 13. 3. 1881 a vyzval své příznivce k následování příkladu a provádění dalších podobných činů.

Národní divadlo v Praze nebylo jediným, ve kterém vypukl požár. Především v poslední třetině 19. století hořela divadla v nejrůznějších zemích. Oproti Praze, kde si neštěstí oficiálně nevyžádalo žádné oběti na životech, obyvatelé jiných měst umírali. A v naprosté většině to byli lidé majetní, urození apod. Příkladem může být požár Ringtheatru ve Vídni, kdy 8. 12. 1881 zahynulo 384 osob. Namátkou např. Władysław Pęgowski – rakouský právník a politik, Ladislaus Vetsera – bratr rakouské šlechtičny Marie Vetserové, Hynek Rybička – tehdejší starosta České Třebové. Bohatí lidé zemřeli také při požáru divadla Theatro Municipale v Nice ve Francii (1881), v Circu Ferroni v polském (nyní součást Ukrajiny) Berdyčevu (1883), v britském Exeteru (1887) při požáru Theatre Royal a na dalších místech.

Oficiální verze příčin vzniku požáru byly v zásadě vždy dvě. Technické (něco bylo špatně uděláno, nefungovalo, nebylo povoleno, bylo utaženo atd.) či „příčiny neznámé“. Zcela nepochybně je pro všechna divadla společné, že byla stavěna či opravována dělníky.

Vzhledem k svým názorům a opakujícím se stíháním a vězněním byl Johann Most nucen měnit země svého působení. Postupně žil (zjednodušeně, za použití současného označení) v Německu, kde se narodil, dále v Rakousku, Francii, Anglii a USA. Pokud si sestavíme žebříček měst, ve kterých hořela divadla, tak „neuvěřitelnou náhodou“ zjistíme, že k velkému požáru došlo v každé zemi, ve které pobýval (a měl své příznivce) a v „civilizovaných“ zemích, ve kterých nikdy nebyl, k takovým katastrofám nedošlo.

Je to náhoda? Byly v zemích, které nebyly postiženy žádnou podobnou tragédií, šikovnější řemeslníci a architekti?

Zkusme si představit tento příběh:

Skupina dělníků pracuje v továrnách a na stavbách. Pracují tam i jejich ženy a děti. Vzhledem k tomu, že jsou sice manuálně zruční, ale nemají dostatečnou kvalifikaci, putují od města k městu. Žijí v chatrčích či rozpadajících se činžácích. Žijí tak roky. Zemřely jim děti. Hladem, podvýživou, na nemoci nebo jen proto, že rodiče neměli peníze na lékaře. Oblečení se dědí, dokud se nerozpadne. Každý má dvoje boty. Jedny zimní a jedny na zbytek roku. Tohle všechno je spojuje. Drží spolu. Mohou se na sebe spolehnout. Jeden druhého nezradí.

Dozví se, že se v Praze bude otevírat Národní divadlo. Jim národ nebo vlast nikdy nic nedaly. Buď po nich něco chtěly (vojenskou službu, placení daní a poplatků apod.) nebo je za něco trestaly (účast na stávkách, shromážděních, pozdní placení).

Se zájmem sledují, co se bude dít. Kolem (budoucího) Rudolfina, na kterém pracují 12–16 hodin denně, jedou otevřené kočáry, ve kterých sedí generálové a tajní radové, jejichž oblečení je vyšívané zlatem a dámy v drahých róbách. Městem také slavnostně projíždí korunní princ, o kterém se povídá, že je proutník a opilec.

Dělníky lomcuje směs závisti, vzteku a zloby. Vzpomenou si na leták, který se mezi ně dostal a který tajně ukrývají. Na vyprávění o muži, který se takových, jako jsou oni, zastává, bojuje za ně a hlásá, že jedinou cestou k nápravě je zabíjení všech urozených, kněží, kapitalistů a kdo ví, jak si všichni tihle bohatí říkají. Pokud k tomu nedojde, budou dělníci věčně žít stejně nešťastně jako dosud.

Každý den si je na stavbě Rudolfina pozve mistr a říká jim co, kdo a kde bude pracovat. Přitom je také informuje o důležitých věcech, které pro ně, resp. tak velkou stavbu, mají nebo mohou mít význam. A tak se dozvídají o pohřbu nějakého hasiče, díky kterému budou možná problémy s dopravou materiálu či bude třeba jít do práce jinudy, o prasklém vodovodu, který způsobí problémy s dodávkou vody na jiné stavbě, kam je občas posílají. Vědí také o tom, že se čeští studenti perou s německými. Nezajímá je to, protože jak se píše v letáku, či jim vyprávěli jiní, lidé se nedělí na Čechy a Němce, ale na bohaté a chudé. Ale nevyhnou se tomu. Mluví se o tom všude. Na stavbě při práci, při jídle … Zapamatují si to.

A pak se v něčí hlavě zrodí nápad. Udělat velký čin a propagovat tak myšlenku boje za osvobození dělníků. Několik členů skupiny se postupně trousí z Rudolfina do Národního divadla. Jsou v pracovním, s nářadím, mluví mezi sebou česky. Nikdo je nezastavuje, nikdo je z ničeho nepodezřívá. Na ulicích jsou i další jako oni. Vchází do budovy, ve které byli již několikrát předtím. A také mají mnoho zkušeností z jiných velkých staveb, díky čemuž vědí, jak se rychle dostat na střechu, kde a co utáhnout, zavřít, povolit či kde omotat řetěz. Mají i potřebné vybavení.

Odcházejí stejně nenápadně jako přišli.

O něco později Národní divadlo hoří. Požár se rychle šíří. Povedlo se. Boháči se budou muset bez svojí zábavy na nějakou dobu obejít. Policie vyšetřuje. Nikoho ze skupiny nikdo nepodezřívá a nikdo nic neprozradí. Všichni řeší hasiče a Němce. Oni, jako vždy, nikoho nezajímají. Prochází jim to. Odvaha vzroste. Co odejít za prací do jiného města v Rakousku-Uhersku a tam to zkusit znovu, tentokrát tak, aby co nejvíce bohatých zemřelo? Co třeba Vídeň, kde se dostavuje Ringtheatr?

Domněnka? Fikce bez důkazů?

Z anarchistického tisku: „V pondělí 19. února 1894 započal ve Vídni soud s dvanácti, dne 22. a 23. září 1893 zatčenými, anarchisty. Soud je jako obyčejně tajný. Všichni jsou obžalováni z velezrady, ze spiknutí proti životu rakouského císaře, z vybízení k násilí a vzpouře, ze zločinného spiknutí pomocí dynamitu, přechovávání dynamitu ku zločinným účelům a vyzývání k dynamitovým zločinům v tiskopisech.

Žalovaní jsou truhláři František Haspel, Štěpán Hahnel a Martin Stikula, strojník Matěj Štětka, zámečník Karel Řinkal, tesař Jan Wopatek, knihařský dělník Karel Morawetz, slévač železa Josef Sehnal, natěrač Michael Wellner, kovářský dělník Matěj Fleischhans, topič Josef Komárek a nožířský mistr Karel Katzel.

Jak se v obžalobě praví, dozvěděla prý se vídeňská policie, že v domě na Brunnengasse ve čtvrti Margarethen v bytě Haspela a Hahnla se schází se skupina anarchistů. Hahnel byl zatčen, když po šesté hodině ranní šel do práce. Odňali mu klíč a chtěli jím zvenčí odemknout byt, jenž z vnitřku byl zastrčen třemi závorami, avšak Haspel, jenž byl doma, domníval se, že jeho soudruh se domů vrací, poněvadž si něco zapomněl a ničeho netuše odstrčil rychle závory. Policejní agenti mohli potom bez překážky vejít. V zásuvce pod pohovkou nalezen úplný ruční tiskařský lis s veškerým zařízením, na němž tištěno bylo „Provolání k massám lidu rakouského“, v zásuvce stolu nalézala se úplně zařízená sazečská kasa, dále nalezen vak s třaskavinami: kyselinou pikrovou a ekrasitem, tři bomby, bezdýmný prach, několik plechových krabic, pak cín a olovo k hotovení bomb a formy k jich lití a konečně krabice se dvěma vodícími dráty.

Haspel v nestřežené chvíli chopil se balíku provolání, skočil k pootevřenému oknu, vyhodil jej a chtěl skočit rovněž z okna, v čemž mu však bylo zabráněno.

Hlavními obžalovanými jsou F. Haspel a Š. Hahnel. První je nemocen tuberkulózou v pokročilém stavu. Též Řinkal jest nemocen. S obžalovanými se ve vězení velmi brutálně zachází a použito všech hanebných prostředků, aby se na nich vynutilo žádoucí přiznání.“

Soud byl, jako obyčejně, tajný. Můžeme jen hádat, kolik tajných soudních řízení proběhlo před ním. A kolik strojníků, zámečníků a tesařů, u kterých se našel cín, v nich bylo odsouzeno.