Státní rozpočet je v deficitu a shání peníze, kde se dá. Obce naopak (prý) mají peněz přebytek, tak proč jim neubrat? S takovou filosofií přišlo ministerstvo financí, když navýšilo daň z nemovitosti téměř dvojnásobně. Ta navýšená část se měla, na rozdíl od původní daně z nemovitosti, která je příjmem obcí, stát součástí státního rozpočtu. Na takovou konstrukci ale zareagoval Svaz měst a obcí a ministerští úředníci museli uznat, že Svaz má pravdu. Co s tím? Tak se ponechal celý zvýšený výnos z daně z nemovitosti obcím, ale pokrátil se jejich podíl na sdílených daních a peníze navíc do státního rozpočtu přece jenom navrch nějaké přibyly.

Ale co čert nechtěl, ve stejné době se velmi silně ozvala učitelská loby, jíž bylo přislíbeno (v době ministryně školství Valachové-ČSSD) zvyšování platů až na 130% průměru platů v ČR. Ve stínu těchto dohadů (a nekomentuji, jestli jsou učitelské platy malé, velké, zasloužené, nezasloužené, odpracované, neodpracované) se ale ukázala i taková malá kolonka: platy nepedagogických pracovníků. Dnes ve sdělovacích prostředcích ti často uvádění školníci, uklízečky a kuchařky.

Pokud připustíme, že stále platí zákonem upravený úzus, že o budovu školy a o školní kuchyně se starají obce a o platy zaměstnanců školy a o učební pomůcky státní rozpočet, není vůbec co řešit. Ale státní rozpočet je deficitní (i tady se zdržím komentáře proč, ale např. předvolební jednorázové přídavky k důchodům minulé vlády a kovid byly prostě realita) a na požadované navýšení platů ve školství nemá. Učitelská loby je silná. Navíc učitelé, zaslouženě, ale někdy i nezaslouženě, mají stále u občanů určitý status. Na ně si tedy málokterý ministr financí troufne. Zbývají tedy ti nepedagogičtí pracovníci, kterých si odbory zase tolik nevšímají. A tak, milé obce, zaplaťte si je ze svých rozpočtů! Tady by se hodilo české přísloví „Tu máš čerte kropáč“ nebo serióznější „To přece nemá žádnou logiku!“. Ano, celý ten rozpočtový zmatek, lidově řečeno maglajs, od samého počátku, od skokového navýšení daně z nemovitosti, nemá žádnou logiku. (U této daně totiž odpovědní pracovníci zapomněli, nebo prostě jen nevěděli, že tato daň je příjmem obcí. Chudák ministr financí, kdysi také starosta nemalého města, jim to musel připomenout a před veřejností obhajovat).

Ale zpět k nepedagogickým pracovníkům ve školství. Pokud se stát nechce vyvázat ze svých povinností a připustit postupné rozvolnění celé soustavy školství, musí svoji povinnost splnit. Školníci jsou nedílnou součástí školy. Sice už nemusejí zatápět v každé třídě a chodit přikládat, nebo dolévat inkoust do kalamářů, ale židličky a stolky mají tloustnoucí žáci často polámané a šikovný školník není nikdy bez práce. Uklízečky jsou nejen potřebné, ale z důvodu pořádku a hygieny ve školách nezbytné. Zbývají tedy už jen kuchařky ve školních jídelnách. Obvykle ženy středního věku, které svoji práci za ta léta, po která ji vykonávají, dělají opravdu dobře. Však se jim také obce snažily jejich práci usnadnit a v rámci svých rozpočtů a podle rozdělení povinností mezi státem a obcemi, školní kuchyně vybavily moderním zařízením. Když do takové kuchyně přijdete, můžete mít dojem, že jste v interhotelu. A co platy kuchařek? Stát, zosobněný ministrem financí a školství asi usoudil, že v souvislosti s financováním výbavy kuchyní by obce měly platit i kuchařky. Logika opravdu úctyhodná! A když kuchařky, proč tedy nikoli i ty školníky a uklízečky a nakonec třeba i učitele a dnes tak obvyklé asistenty pedagoga. A jaká školní inspekce by potom na takové obecní zaměstnance mohla dohlédnout? To by pak mohlo vzniknout obecní školství, obec od obce, město od města, zcela různé? Raději nedomýšlet a zpět ke kuchařkám. Jejich platy zcela jistě nejsou zásadní položkou státního rozpočtu. A pokud náš vzdělávací systém se školním stravováním počítá jako s daností (přesto, že to není obvyklé ve všech státech Evropy), neměla by být současná situace s financováním měněna. Mohla by roztočit zbytečné dohady mezi státem, kraji a obcemi, a neshody, rivalita či dokonce nepřátelství mezi těmito složkami veřejné správy nejsou ku prospěchu těch, kdo to vše platí. Všech daňových poplatníků, tedy občanů této země. Oni totiž všichni se svými daněmi na státní rozpočet skládají.

Ledaže by odvážný ministr školství řekl, že vyživovací povinnost ke svým dětem mají rodiče a že tedy rodiče by měli stravování včetně platů těch, kdo obědy uvaří, zaplatit. Takový hrdina, který by chtěl měnit dlouho zaběhnutý systém, se asi nikdy nenajde. A proti změně současného systému, kdy děti mají ve škole zajištěné polední stravování, mluví i to, že mnohdy je to jediné teplé jídlo, které za den mají.