NANOPOVÍDKA: Politická výchova
Studenti tercie bé se pana profesora Smoly zpočátku trochu báli. Ta jeho matematika byla tak těžká k zapamatování! Jeho požadavky na přesnost při rýsování se jim zdály někdy nesplnitelné. Z prvního rysu - měli narýsovat meandr, napřed tužkou a pak obtáhnout tuší - dostala polovina třídy nedostatečnou.
Jak školní rok postupoval, situace se zlepšovala. Smola byl přísný, ale spravedlivý, to se třináctiletým zamlouvalo. Na pololetním vysvědčení z rýsování nebyla pětka žádná a z matematiky byl nedostatečný akorát Policar, ale ten měl potíže i s latinou a ruštinou.
Profesorova oblíbenost stoupla ještě víc, když po pololetí začal suplovat předmět Politická výchova za starou Šenfeldovou, zvanou kvůli svým oblíbeným parfémům Tchoř. Najednou se z toho nudného šprtání o lidové demokracii, o světovém proletariátu a o svobodě jako poznané nutnosti stal předmět, ve kterém profesor Smola objasňoval studentům, jak to v životě chodí: Jak se tisknou a razí peníze, kdo se může stát policajtem, proč kluci půjdou za pár let na vojnu, když je skoro rok po válce, co to je, když se řekne kultura, proč se občan může dostat do vězení a za co je trest smrti... Objasňoval, vysvětloval, předčítal z novin, upozorňoval na rozhlasové vysílání. Na jaře celá tercie šla se podívat do městské radnice, při další exkurzi studenti zírali užasle, jak se pracuje na hlavní poště...
Asi tak v květnu toho školního roku připomenul pan profesor svým žákům, že za měsíc se budou konat celostátní volby do Národního shromáždění. Někteří o tom něco věděli od rodičů, jiní se o volbách dočetli v novinách, než je otočili na poslední stránku, zda Emil Zátopek zase někde vyhrál závody.
Profesor přinesl na hodinu politické výchovy lístečky s nadepsanými čísly jedna, dvě, tři a čtyři. To očíslování - poučoval profesor - je shodné s tím, jaká čísla byla úředně přidělena politickým stranám minulý týden. Studenti by si mohli zkusit, jaké to je, když se volí politické strany tajným způsobem. Policar se zeptal, jestli pan profesor k těm čtyřem volebním lístkům dá taky každému studentovi takzvaný bílý lístek? Policarojc děda prý už několik týdnů doma vykřikuje, že do volební urny vhodí bílý lístek, protože z těch čtyř politických stran, které jsou povoleny zákonem, volit nebude žádnou. Profesor Smola pochválil Policara za dobrý nápad a pravil, že za tu správnou připomínku píše Policarovi z politické výchovy jedničku.
Když tajná volba v tercii bé proběhla - technické podrobnosti byly samozřejmě za hlučného smíchu a pokřikování zvládnuty improvizovaně - zvolená volební komise vyhlásila výsledky. Bylo odevzdáno celkem třicet lístečků, hlásil předseda komise: Všechny byly platné. Nejvíce hlasů obdržela strana číslo jedna. Následovala v těsném závěsu strana číslo čtyři - to bylo velké překvapení. A o zbytek se rozdělily strany zbývající - číslo dvě a jako poslední číslo tři. Bílý lístek byl odevzdán pouze jeden.
Když o měsíc později - v červnu 1946 - proběhly skutečné volby, dopadly v českých zemích úplně stejně jako ty volby nanečisto v tercii bé Masarykova reálného gymnázia v Plzni.
František Šmůla, gymnaziální profesor matematiky, deskriptivní geometrie a rýsování, po únoru 1948 z gymnázia zmizel. Ve škole se říkalo, že utekl do Austrálie.
© Petr Kersch, Děčín, květen 2010
