Na ruzyňském letišti přistálo letadlo z Londýna včas. Pan Štajnfest počkal na své zavazadlo a pak jsme šli na parkoviště. Kufr měl kolečka, vypadal, že je lehký, po chodníku ho táhnul starý pán sám docela snadno. Když jsem kufr chtěl zdvihnout a položit na zadní sedadlo auta, zjistil jsem, že je pěkně těžký.

"Co v tom kufru vezete, pane inženýre?"

Pan Štajnfest se usadil vedle mne, poděkoval mi, že jsem pro něj přijel, a dodal, že ho na symposiu pořadatelé uvítali jako nejstaršího přednášejícího, dostal od nich různé dary a suvenýry.

Přikurtovali jsme se a rozjeli se domů, do Děčína.

"V motorestu před Lovosicemi si dáme kafe," těšil se můj spolujezdec, "ta brynda v letadle se nedala pít."

Stmívalo se. V bistru jsme obsadili stolek u okna. Štajnfestův kufr jsme raději vzali s sebou. Servírka nám donesla dvě sklenice vody, dvojité espresso bez mléka, cukřenku a štrúdl.

Zeptal jsem se pana Štajnfesta, o čem na symposiu mluvil.

"Na symposiu? O našich zkušenostech s komunálním odpadem. Třídění, recyklování, městské skládky a tak různě," řekl pan inženýr, ochutnal štrúdl a pokračoval: "Pořádající institucí byla radnice v Cantermentu. Před pěti lety mi zaplatili dokonce víkend v Bristolu u moře. Ale tentokrát to nešlo, omluvili se, musejí šetřit."

Podivil jsem se: "V Anglii? V takové bohaté zemi? Takyna ně doléhá krize?"

Pan Štajnfest si osladil kávu. "Taky, taky... Ale městské radní v Anglii potkalo něco horšího. To víte, žurnalisti... Vyšťourali trapný jev, o kterém se sice na veřejnosti šuškalo, dlouhý čas do toho nechtěl nikdo píchnout..."

Moje zvědavost narostla do rozměru, který si může dovolit ke staršímu člověku jenom jeho dobrý přítel. Pan Štajnfest se zeptal:

"Víte, co znamená senior officials? Nebo council bosses?"Přisvědčil jsem, že ano - a co se jim přihodilo?

"Inu, kapánek to přehnali. Takový ředitel odboru na anglickém městském úřadu - jehoroční plat v librách se vyjadřuje šestimístným číslem - dostává ke svému platu a odměnám ještě pravidelně služební credit card proneočekávané výdaje, ano, unexpected expenses se to nazývá. Redakce známého a váženého Daily Telegraph si dala za úkol zjistit, co tihle městští bossové v Anglii považují za neočekávané výdaje. A hle - v době hospodářského poklesu - píše se o něm jako o nejhlubším poklesu od konce druhé světové války - pánové z radnic a magistrátů těmi kreditkami si platili noclehy například v pětihvězdičkovém Hotel Gray D´Albion v Cannes nebo v londýnském přepychovém hotelu Dorchester; večeřeli v exkluzivních restaurantech, jako je třeba La Chapelle ve Spitalfieldsu. V dopravních letadlech cestovat první třídou bylo pro tyto town hall bosses skoro samozřejmostí. Našly se i účtenky za kreditkový nákup hedvábných kravat u "předního londýnského módního zhotovitele", kupovaly se tak dokonce vstupenky do koncertních arén a na špičkové sportovní události.

Ministr vlády Jejího Veličenstva, pověřený rezortem veřejného hospodářství, byl "šokován nejen těmito rozhazovačnými výdaji, ale i tím, že někteří z těch kontrolovaných úředníků si mysleli, že takové využití veřejných prostředků je zcela přiměřené..."

"Víte, co mně na téhle aféře nejvíc připomnělo poměry u nás?" prohlásil pobaveně pan Štajnfest.

"Mám takové tušení," řekl jsem a pokynul jsem obsluze, aby přinesla účet.

"Local Government Association vydala prohlášení, ve kterém se konstatuje, že uvedené výdaje byly po prověření auditem shledány jako vhodné a transparentní," ušklíbl se pan Štajnfest.

Zaplatil jsem naši útratu v hotovosti. Pan Štajnfest pravil, že příště platí on. Venku na nás čekal večerní chlad a vůz, kterým pojedeme domů.

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2011