V adventním předvánočním čase jsem si přečetl dojemný článek, jak žena a muž na Českolipsku v lese narazili na těžce zraněnou danělu, kterou ostatní auta lhostejně objížděla. Přistoupili k ní a zraněná daněla se na ně podívala svýma hlubokýma očima a položila si hlavu na její ruku. V tu dobu bylo rozhodnuto. Odvezli danělu k veterináři a uhradili složitou operaci, která těžce zraněné daněle zachránila život, byť za cenu ztráty pravé přední nohy. Po uzdravení se ale už nemohla vrátit zpět do přírody a tak ji převezli do krásné záchranné stanice Huslík.

Žena přiznává, že příběh zachránění daněly ji naprosto zasáhl. „Ukázal nám, jak důležité je bojovat, nebát se, dělat správné věci, i když na vás ostatní koukají jako na blázny. Protože přesně v těchto momentech se dějí zázraky. Do dnešního dne na ni myslíme každý den.“

Po přečtení tohoto článku jsem pocítil silné dojetí a hlavně pocit hrdosti, že člověk zase jednou použil svou inteligenci a své možnosti k něčemu dobrému. Na rozdíl od toho, co vídáme okolo ve všedních dnech. Je krásné, když svůj dar umí použít ušlechtile. Snad proto ho i dostal.

A pak jsem se začetl do diskuse pod článkem. Lidé byli vesměs obdobně dojatí, až jeden tam vyslovil znepokojivý názor. Co když ten pohled a položení hlavy bylo odevzdání se zvířete, které pochopilo svůj nezvratný osud. Jaký smysl má zachraňovat beznohou danělu, která se nemůže vrátit do přírody a celý zbytek života bude trpět v zajetí na invalidním vozíku? Člověk by měl vědět, kde je hranice, kdy pomáhá zvířeti a kdy už jen pomáhá svému egu.

Náhle jsem znejistěl. My lidé máme vtisknuto v genech, že život je hodnota, která se musí zachraňovat za každou cenu. Smíme a máme si hrát na boha, jen proto, že to je v našich možnostech? Je nějaký řád mimo nás a smíme do něj zasahovat?

Překvapilo mě, že dojemný předvánoční příběh ve mně náhle vyvolal tak protichůdné pocity. Že mohou být dvě pravdy a my bychom měli umět vzít na vědomí, že nevíme. Nevíme, protože jsme jen lidmi. Klidný advent.