Šel jsem rodným městečkem okolo sběrného dvora a koukám, přesunuli ho jinam a terén pěkně upravují. Co tu bude? Vstoupil jsem do sousední ohrady a koukám na prastarý nákladní vagón bez podvozku, zašlý. Vrtá mi kebulí: „Je to on?“ Nedokázal jsem vagón s jistotou poznat. Je to jiný? Proč by to ale nemohl být původní, jen o pár ulic přestěhovaný?

Proč by starý likvidovali, namáhavě štípali na třísky. Ten vagón smí sloužit po padesáti letech a je to stále skladiště, po kterém jsem prolezl část dětství. A patřil mi, tenkrát.

Než jsem o něj zavadil pohledem, samozřejmě jsem si na dávné období nevzpomněl léta. Kolik mi tenkrát bylo? Jedenáct? O rok víc? Deset? Nevím. Ale chodil jsem k vagónu naší ulicí a hop, vyšvihl jsem se vždy a měl grif, díky kterému jsem lezl až na střechu.

Není u těch vagónů vodorovná, ale hodně vyboulená, takže se snadno skutálíte, a když budete mít smůlu, rovnou se zabijete. Z jedné strany spádnice byl tenkrát navíc dole drátěný plot, na který bych se napíchl. Plot odděloval vagón a ulici od prašné stavby. Stavbaři si ve vagónu něco ukládali, ale o to jsem se za mák nezajímal. Bavilo mě dobrodružství šplhu (taky na stromy) a plazení se na střeše a učil jsem se být opatrný a neuklouznout. Zpětně mě zaráží jediné. Že mě nikdy nikdo neokřikl a můj pocit, že se po střeše pohybuji nenápadně!

Je pravda, že ta ulice rušná nebyla, ale kterýkoli soused mě mohl pozorovat z dáli oknem nebo ze zahrad. Stejně si mě musel všimnout každý, kdo naší ulicí procházel, a ještě se pořád jmenuje Vrchlického. Takže jsem tam blbnul úplně na ráně, a vidíte, já nemám ani sebemenší dojem, že okolo kdo chodil nebo mě sledoval z kuchyně. Paranoidní jsem věru nebyl - a nikdy neuklouzl a vždy ve zdravý a zkušeně sešplhal do trávy. Blížilo se to indiánskému rituálu a jen je divné, že si neumím (ani za boha živého) vzpomenout, že bych nahoru kdy vytáhl jakéhokoli kamaráda. Nevidím žádnou tvář a jen mám pocit: „Vždycky jsem tam lez sám. Jen mé království.“

Ale ne v každé chvíli dne. Dopoledne jsem trávil ve škole za řekou, potom chvíli doma, až stavbaři odešli. Vagón osaměl, hurá na něj. Poprvé jsem výstup pracně pro promýšlel, ale postupně to již bylo absolutně rutinní. Nějaký hárající pes by si střechu navíc značkoval, ale mě stačilo ucítit pod prsty sluncem vyhřátý plech.

Zpětně mi připadá, že jsem tam lehával roky, ale reálně to muselo být kratší období. Jenže dětství má objem oceánu. A jak jsem se po střeše motal, napadlo mě - jednoho dne -, že na ni hezky z boku nakreslím britskou vlajku. Ta se mi vždy až extrémně líbila a nejsem sám. Máte X lidí, jim Union Flag připadá jako mně už od dětství ze všech vlajek jako ta naprosto nejhezčí. A je takový. On má kouzlo. A zrovna tak Angličané z dobrodružných knih, které jsem tenkrát čítal, bývali spíš sympatičtí, když si tedy odmyslím Hrdinného kapitána Korkorána, kde jde o zloduchy.

Zřejmě mi křídy někdo koupil, a kdyby se jednalo pouze o estétství, mávnu teď rukou, ale živě si pamatuji, nakolik jsem to pracné kreslení považoval za provokaci. A proč? Okolo ubíhal rok 1975 a nebylo pomyšlení, že byste měli ve škole i jenom na penálu americkou nebo britskou vlajku. Nebylo ani pomyšlení, že byste si udělali z Union Flagu celé triko, jako jsem to praktikoval chvíli po roce 1989; a Západ byl ještě Západ a za oponou, ale já se po kolenou posouval po vagónu, tom svém, a myslel na dědky, co zítra ráno, až budeme mít matiku, přijdou do práce - a Flag jim padne do očí. Co udělají? Polezou nahoru, aby Brity smazali? Zajímalo mě to, tak jsem pilně kreslil, ale strašně jsem se bál! Takže jsem nakonec vytvořil jen část té vlajky. Ale dost zřetelnou. Skvěla se na plechu a nešlo na ni zdola dosáhnout a byla velká a byla symbol. Šup, utekl jsem. Od toho!!!! Reakci stavbařů jsem neviděl a nejspíš se nestalo nic. Přece jen to nebyla vlajka americká - a tu bych ani nakreslit nedokázal (a zase tak se mi nelíbila). Akce Zet patrně pokračovala ráno bez výraznějšího pozdvižení či pohoršení, ale nevím, a jedná se spíš o to, jak moc jsem se při onom malování bál a že jsem se cítil jako Robin Hood anebo provokatér první třídy. Nemusíte, ale můžete si díky tomu představit, v jaké jsme jako děti vyrůstali atmosféře! A teď: Teď je vagón vedle bývalého sběrného dvora a samozřejmě už jsem nahoru nešplhal. I na tu vlajku jsem vzpomněl teprve doma a deště ji samozřejmě omyly, ale co zůstává, jsou dítěti vštípené pohledy na svět, ve kterém je odvaha malovat i obyčejnou Británii. Dětství vás tím už jednou vybavilo a máte věc na triku a možná se to nedá stoprocentně omýt.

The History of the Union Flag! - YouTube