V posledních letech se mi zdá, že naše krásná Evropa už není co bývala. Jakoby Stará dáma ztrácela dech. Nebo odešla do důchodu. Pořád je velmi elegantní a nádherně voní, takže když se posadíte do kavárny uprostřed Vídně nebo Milána a objednáte si flat white, cítíte se jako v pohádce.

Ale stejně se nemůžete zbavit dojmu, že tady něco nehraje.

Pokud na vás přijdou tyhle atonální myšlenky a číšník nebo manželka vás včas vyruší, přestanete tomu věnovat pozornost a máte klid. Ale když se to nestane a vy například prolítnete několik zpravodajských serverů, dostaví se lehká nevolnost. Protože se dennodenně píše o tom, jak Evropa zanedbává všechno to, co jí kdysi dalo sílu a vliv. Ekonomika neroste, obranu jsme delegovali na svého mladšího bratra v Americe a dětí se rodí tak málo, že se budou muset zavírat porodnice.

Teoreticky to ještě zvládáme. Od roku 2007 platí Lisabonská smlouva, která dala Evropské unii vlastní právní subjektivitu. Takže jsme se semkli a řekli si, že budoucnost bude skvělá. Od té doby kdykoli se něco tragického stane, evropští politici přijdou s prohlášením, že se musíme semknout a vydržet. Už se to stalo mnohokrát a nikdo se neodvažuje říct, že to nefunguje a že je to fakt k nevydržení.

V evropských parlamentech se diskutuje o tom, že na obranu musíme dávat více peněz ne proto, že bychom více chápali význam sebeobrany, ale protože budoucí americký prezident odmítá podporovat ty, kteří pro sebe nechtějí dělat dost.

No a klasické rodiny táta máma děti, ten absolutně nezpochybnitelný základ společnosti? Ty už vidíme pomalu jen v reklamách mobilních operátorů. Internet přetéká dojemnými vysvětlivkami krásných mladých žen, které nechtějí rodit děti do tohoto ošklivého světa, eventuálně alarmujícími výsledky vědeckých studií ohledně klesající mužské potence. A co s tím děláme? Jako v mnoha jiných případech, vypnuli jsme kontrolky a nastavili si tichý režim, abychom ten alarm neslyšeli.

Fakt by mě zajímalo, co bude dál. Jestli nám začne docházet, že když ty nové recepty nefungují, měli bychom se vrátit k těm starým a osvědčeným. Třeba postav dům, zploď syna a zasaď strom.

V praxi by to znamenalo, že namísto nekonečných stížností na stát, který neumí postavit dost bytů pro mladé rodiny si na realitním trhu najdeme vlastní pozemek, sjednáme si v bance výhodný úvěr a začneme stavět vlastní dům. Když to uděláme chytře, nemusí to být ani příliš velké ani příliš drahé.

Namísto toho, abychom s otevřenou pusou zírali na ty, co blábolí o třiceti pohlavích můžeme zakládat rodiny s aspoň třemi dětmi a namísto ronění slz rámci klimatického žalu můžeme něco udělat pro kultivaci životního prostředí, třeba neplýtvat tolik potravinami, využívat vodu mnohem efektivněji nebo před auty dávat přednost kolům, nohám a veřejné dopravě.

Možná se nemusíme tolik zabývat stavem toho velkého světa, který můžeme účinně ovlivnit jen velmi málo, a namísto toho můžeme věnovat více pozornosti svým malým životům a tomu, jak mít nad nimi větší kontrolu ve smyslu štěstí a radosti. Protože tohle si přece umíme zařídit úplně sami, svobodně a nezávisle, jak nedávno připomněl Ondřej Neff.

No a pokud se nám to aspoň trochu povede, jsem si jist, že budeme schopni čelit rozmarům a turbulencím našeho bláznivého světa mnohem úspěšněji než doposud. Bez depresí, úzkostí a panických ataků.

Krásný rok 2025!