Milan Kundera napsal, že historii vnímáme tak, jako by chtěl někdo uspořádat koncert všech sto třiceti osmi Beethovenových děl, ale od každé zahrál jenom prvních první tři takty. Přesně takové pojímání historie je případné pro vnímání našeho srpnového výročí. Jen tři takty: svoboda, okupace, Rusové. Bez souvislosti, charakteru i smyslu. Svoboda v roce 1968? Pod pevnou vládou komunistické strany, jejíž část se sice chovala poněkud liberálněji, ale ani ji nenapadlo povolit jiné politické strany o uspořádání svobodných voleb nemluvě? Neuvěřitelný výrok. Oslavy výročí 21.srpna 1968 nabývají čím dále vice až obludného charakteru.

Sovětská armáda rozhodně k nám tehdy nepřijela proto, aby překazila naši cestu k demokracii. Jedině snad pokus o ni, ale jelikož ta se odehrávala v rámci střetu dvou frakcí komunistické strany, z nichž jedné přišli armády na pomoz, neměl žádnou reálnou šanci na úspěch. KSČ měla tehdy podporu naprosté většiny obyvatel jako nikdy před tím, ale to komunisté nikdy nepotřebovali. Nepodceňuji tuto dobu: byla plná nadšení z vnějších znaků svobody, obnovili jsme skauting, s radostí jsme v krojích na 1. máje pochodovali před prezidentem republiky. Ale bylo to naivní nadechnutí, které nemohlo nikterak pozměnit poválečné uspořádáni světa, a tedy naši příslušnost k sovětům se všemi z toho plynoucími důsledky.

Potvrzuje to tradovaná a nejspíš i pravdivá historka o tom, o tom, jak se sovětský velvyslanec v USA Andrej Gromyko pokoušel 20.srpna informovat ministra zahraničí USA Deana Ruska o nadcházející akci sovětské armády v v ČR, ale ten mu naznačil, že má lístky na fotbal a co si Sověti dělají v jim svěřeném teritoriu ho nezajímá. A že si to ráno přečte v novinách.

Dnes a hlasitě publikované výkřiky některých, že jsem se tehdy měli bránit naši svobodu jsou naivní součástí našich národních představ o tom, co jsme měli udělat a neudělali. Jako představa, že jsme měli v r. 1939 odmítnout Mnichovskou dohodu a bránit se. Západní spojenci měli o náš osud tehdy stejný zájem, jako ti samí v r. 1968. A sotva kdy tomu bude jinak.

Chybí nám, velmi netrať to říkám, skutečné národní sebevědomí, jaké mají např. Poláci. Když v r. 1981 vyhlásil v Polsku generál Wojciech Jaruzelski stanné právo snad aby zabránil podobným pokusům o „demokratizace“ a snad tím invazi sovětů jako došlo u nás v r. 1968, stál proti němu nezávislý odborový svaz Solidarita a katolická církev. Takových sil u nás nebylo. Proti sovětským komunistům s armádami v r. 1968 u nás stála jen jiná část českých komunistů, kteří s nimi nakonec dříve či později našli společnou řeč. Čest výjimkám. Proto i snahy o normalizaci byly i nás jiné než v Polsku. U nás jsme kšeftovali s „okupanty“ s lacinějším benzinem a barevnými televizory. Je tomu tak dodnes: Poláci Volyň Ukrajincům nezapomněli, my se Němcům stále za něco omlouváme.

Proto přežíváme možná laciněji. Ale i s křiklouny, kteří sice nic nemohli zapomenout, neboť tehdejší události nezažili. Nebo ti, kteří možná pamatují a vědí, ale nepoučili se. Oslavy výročí byly spíše vnitropolitickými demonstracemi než důstojným připomenutím dějinné události. Na ty, kteří vpád sovětských armád nepodpořili, pískáme jen proto, že dnes jsou jiní a tleskáme těm, kteří souhlas se vstupem vojsk učinili součást svého životopisu. Protože jsou dnes ti jiní. Smysl a skutečný význam událostí je zapomenut nebo není předmětem obecného zájmu. Různí hlasití vykladači pak svojí hloupou povrchností jen prohlubují nepochopení nejen minulosti, ale i současného světa.